Príbehy

Psychiatrie: Část druhá

3.2.2018 17:53
18+
CITLIVÝ OBSAH
Článok môže obsahovať:
produkty a služby určené pre osoby staršie ako 18 rokov
sex, nahotu a iný nsfw obsah
násilie, krv alebo obsah nevhodný pre citlivé povahy
MÁM NAD 18 A CHCEM ZOBRAZIŤ OBSAH
Dá se říct, že na nové prostředí jsem se aklimatizovala rychle. Jako bych měla na výběr...

Pokud si pamatuju dobře, neměla jsem za ze začátku celou dobu hospitalizace žádný větší panický záchvat. Úzkosti ano, a to každej večer než jsem byla uspaná, našla jsem si pár minut na přemýšlení a stesk. Přemýšlela jsem, jestli tu doopravdy jsem, jak je to možné, že tu jsem, kde jsem udělala chybu a jak dlouho tu ještě budu muset být a chci tu vůbec nebýt? Po čem se mi vlastně stýská? Mám se tu špatně? A co zítra po komunitě řeknu psychiatričce na pravidelné denní návštěvě a jaké testy dostanu tentokrát? Mám v nich lhát? Můžu si dovolit být úplně upřímná? A pak temno.

Hned druhý den mi psycholožka s psychiatričkou určily jaké antidepresivum budu brát. Musím uznat, že ho vybraly správně, odpovídalo věcem, které jsem jim dovolila o mně vědět. Tak si tak řikám, funguje to takhle správně? Dlouhé roky těžce studují, aby stanovily medikace na základě nereálně ověřitelných informací? Dnes po první noci strávené tady jsem se po nesnesitelných letech vyspala přímo božsky, bez jediného probuzení. Už z prvních zápisků je zjevné, že jsem se rozhodla deník psát formou inspirovanou knížkou Přítelkyně z domu smutku. Konečně jsem místo soustředění na sebe začala dávat prostor koncentrovat se i na lidi kolem. Minimálně průměrnému čtenáři dojde, že zápisky jsou hodně subjektivně ovlivněné, ale alespoň v něčem se odráží vývoj mého stavu po dobu pobytu na lůžkovém oddělení. 

Den druhý (10.6. 2016)

Moje anorektická spolubydlící se mi začíná trošičku otevírat, přijde mi závislá na pozornosti. Psala jsem si poznámky a ona jestli si píšu deníček, jak dlouho si ho píšu a začala si taky něco psát. Pak mi šeptala, že se bojí doktorů, protože jsou na ní přísní a budou se zlobit, když toho málo sní. Dneska při snídani kvílela jako nikdy. Zrovna jsem si čistila zuby v umyvadle na chodbě a dělala, že to neslyšim. Přišla za mnou, že potřebuje převlíct kalhotky, takže víc než jako pacient se začínám cítit jako sestřička a vůbec se mi to nelíbí. Bylo to divný, ale svym způsobem i úplně normální. V noci se jí povedlo mě vzbudit i přes prášky, to mě fakt nasralo, když jsem úplně otupělá lezla po židli k oknu, protože jí byla ziminka. No ještě aby ne, když si kost a kůže a těm peřinám, co nám tu dali, se nedají řikat peřiny. 

Druhá pacientka na pokoji je stará paní. Po deváté, když jezdí sestry s vozíkem plným kelímků s léky, se stařenka rozhodla, že si chce povídat. Umřeli jí doma oba rodiče, dva manželé, syna srazil vlak. Našli ho až pochůzkáři po třech dnech v trávě. Teď měla devět let přítele, až do úterý, kdy se probudila vedle jeho mrtvého těla. Ještě ten den to s ní seklo. Traumatický šok způsobil ochrnutí nohy, takže tu jen od rána do rána leží. Po jejím příběhu jsem se začala cítit malicherně, což mi i zbytečně dala najevo, ale chápu její potřebu si ulevit. Ze slušnosti jsem si s ní povídat chtěla, bohužel si vybrala čas, kdy mě léky začínají otupovat a kvůli boji s jejich účinky a oddalování spánku jsem teď úplně přejetá.

Nikdy neodolám hraní karet a kouřovým dýchánkům se staršími chlapi, co jsou se mnou na oddělení. Fascinuje mě vyzrálej humor a pozornost, kterou mi věnují. Zvolili si mě svou Miss psychiatrie 2016, což je svým způsobem sen každé dívky. Haha. V kuřárně mám vždy svojí židličku, své čestné místo mezi muži, abych mohla načerpávat jejich životní příběhy z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě. I přes věkový rozdíl a neexistující titul Miss, jsme si všichni rovni. Trošku mě mrzí, že naše nezávazná kamarádství končí za věčně zamčenými dveřmi oddělení, ale už teď vím, že na ně nezapomenu.

Oproti prvnímu večeru, kdy jsem byla přivezena a jen s hysterickým pláčem seděla na přiděleném lůžku, jsem si poměrně rychle začínala dělat obrázky o ostatních pacientech. Přišlo mi strašně zvláštní, jak různorodou komunitu zde tvoříme. Druhým šokem byla sprcha. Sice tu byly dvě, ale byly společné a zamknout se tam? Největší píčovina. Jelikož jsem zvyklá se sprchovat každej den, čekal mě tak každodenní boj odhodlat se jít se vysprchovat a doufat, že nikdo nepřijde. Největší obavu mi dělal kluk, mladší než já, kterému se povedlo během pár krátkých let profetovat celé svoje stavební spoření. Místo mozku měl v hlavě jen kaši. Neudržel mít zavřená ústa a mluvil jen ve smyčkách. Naštěstí, pro mě, byl většinu času zavřenej v kleci a jen za vzorné chování se s ním jeden z dozorců šel procházet po chodbě. Jeho největší slabina bylo jídlo a cigára, i když nikdy neměl svoje. Chodíval do kuřárny somrovat cíga a když tam nikdo nebyl, spokojil se s nedopalky, který vykouřil i s filtrem. Snažila jsem se mu vyhýbat, ale v prostoru, který se skládá jen z jedné chodby, to vždy moc nešlo a i přes zákaz chození k ostatním na pokoj, se rozhodl mě několikrát navštívit dokud někdo neupozornil dozor, aby mě ho zbavil. Takovej podobnej později přibyl ještě jeden. 

Den třetí (11.6. 2016)

Tak pozor, anorektička umí najednou mluvit, když tu má rodiče a píčuje na ně, že nejí, protože jí nepřinesli jídlo. To, že si nemocná, tě neomlouvá za to, že si kráva. Jinak dnešek je celkem ztrátovej den. Pavel, můj věrnej parťák v kuřárně, šel do světa. Měl problémy s alkoholem, ale podle svých slov to jen jednou přepískl a začal trošku vyvážet, proto byl policií odvezen sem. Budu ho strašně postrádat, protože hned po Verče byl nejpozitivnější člověk v tomhle ústavu.

Po hlubší terapii s mně přidělenou psychiatričkou jsem byla odhodlaná postavit se jednomu z démonů, který mě delší dobu tížil a já vlastně neměla co ztratit. Byla tu máma, když jsem si s ní chtěla promluvit o rozvodu s tátou, začala bejt úplně klasicky uražená a dotčená. Na mé otázky odpovídala způsoby, kterými nic neřekla. Svou návštěvu brzo ukončila bez rozloučení, protože jsem ji nechala vyhodit. Čekala jsem, že když už jsem tady, bude schopna mi říct pravdu, kterou stejně dávno každej ví.

Přece jen jsem nebyl takový idiot, jak se zprvu zdálo. :-)
Pavel, bývalý pacient - 11.6. 2016

Stařenka ráno zmizela a už jsme jí nikdy neviděla, místo ní tu máme od večera novou spolupacientku. Právě chtěla skočit z komína, deprese od porodu svých dětí, poprvé uvězněná už před pěti lety a propuštěna na revers. Vše se jí právě vrátilo i s úroky. Svůj případ vypráví s takovým výrazem, jaký jsem neviděla. Výraz nemocné duše. Jako svou jedinou chybu popisuje, že nechala dopis na rozloučenou. Když popisovala pocit štěstí jaký cítila poprvý v životě, pocítila jsem svůj strach. Ta žena si přála, ona potřebovala, být teď mrtvá.

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na blogy@refresher.sk.
Priemerné hodnotenie
10.0
Ohodnoť blog
Pre hodnotenie sa musíš prihlásiť!
Prihlásiť
0
Nahor
Rivotril a láska
Poker a Praha
Koks a růže
Psychiatrie: Propuštění
Psychiatrie: Část pátá
Ďalšie články, ktoré by ťa mohli zaujímať
BOLESTI HLAVY, MÁLO ENERGIE A SUCHÁ POKOŽKA? DODAJTE TELU ŽELEŽO!
Zero waste nikdy nebudem
Kto sú najdôležitejší ľudia na svete?
Far Over the City Bridges Cold
Ľudia v našom coworkingu
Prečo začať s jógou?