Príbehy

Psychiatrie: Propuštění

18.7.2018 18:31
Den poslední. Bylo to tak divný, sedět na svojí posteli, která vlastně neni moje, s dvěma igelitkama pod nohama, kde byly všechny moje věci.

Oblíkla jsem si džíny, žádný pyžamo nebo tepláky na doma, ale džíny, jako když jdeš do školy nebo ven s kamarády. Každá minuta byla nekonečná. Ten den jsem se šla vysprchovat hned ráno, abych po obědě byla plně připravená a z nějakýho důvodu chtěla vypadat co nejlíp, vyloženě jsem se na to těšila. Když jsem po několikáté zkontrolovala stolek, jestli jsem tam nic nenechala, střídavě jsem od postele chodila vykukovat na chodbu, kdy uslyším bzučák, který se vždycky rozlehne po celém oddělení, když někdo z venčí zvoní.

Slýchala jsem ho často, protože každý den měl někdo návštěvy, ale nevnímala ho. Jenže teď jsem věděla, že bude znít pro mne. Jen a jen pro mne, jako by ten zvonek byl ztělesněním bulvárních fotografů a jásajícího davu, zatímco jsem za oponou čekala na svou chvíli až vstoupím do záře reflektorů. To byl jeden úhel pohledu, ale jiný mě zatím nezajímal.

Konečně. Přijel táta, přijel sám.

Neskrýval radost a já taky ne, opět se mnou všechno zkontroloval a pobral mi tašky. Pak jsem ještě musela čekat asi půl hodiny na propouštěcí zprávu a podepisovat nějaké papíry o věcech, které mi byly na začátku, toho hnusnýho večera, zabaveny při příjmu. Nabíječka, boty, řetízek a oblečení, které obsahovalo šňůrky, takže mikina a bunda, celej batoh. Došlo mi, že mi vlastně sebrali úplně všechno, co jsem u sebe měla. Na první noc jsem byla odkázaná na erární pyžamo a čekání, že mi někdo druhý den, co nejdřív něco přiveze. Kartáček, oblečení, něco na zabavení, knížku nebo křížovky, něco k jídlu. Sakra, jak mě to teď ale bylo všechno u prdele, dyť já odsud padam a už mě tu neuvidíte!

Nebyla to pravda. Hned za týden jsem byla zpátky, ale tentokrát jako návštěva. Zas tam byly nové tváře a já se přišla ukázat v celé své kráse, abychom si naivně ukázali, že doopravdy zůstaneme přáteli a ještě se někdy, jak jsme říkali "tam venku", budeme vídat. Ani to nebyla pravda.

Po hodině papírování konečně přišel Valentýn odemknout ty velký, tlustý dveře zajištěný alarmem. Chtělo se mi trochu brečet při loučení s ostatními, každý mi přál jen to nejkrásnější, hlavně ať se tu už nepotkáme. Úplně poslední slova, s ruským přízvukem, co jsem slyšela než se za mnou dveře zase zabouchly, byla od Valentýna.

"A slečno Natálie, nezapomeňte, dobrý holub se vždycky vrátí!"

Asi to byl pokus o vtípek, ale sotva jsme vyšli na parkoviště, už mi bylo divně. Povědomý pocit tíhy na hrudi a obava, že se něco stane, nejistota, tíseň. Dostala jsem strach. Táta byl nadšený, tak hned nabízel kde se po cestě domů zastavíme na jídlo. Nikam jsem nechtěla, možná ani domů. Nepamatuju o čem a jak moc jsme si v autě povídali, ale byl krásnej letní den, prázdniny, jenže něco ve mně se nedokázalo soustředit na nic jinýho než na gumovej identifikační náramek, kterej jsem ještě nesundala.

Zatímco jsem se koukala z okna nebo se ptala táty, jak se jmenuje ta písnička, která zrovna hraje, nenápadně jsem několikrát náramek z ruky sundala, znejistila a zas si ho natáhla zpátky na zápěstí. To se opakovalo i doma, když jsem si vybalila všechny věci, nevěděla jsem najednou co mam dělat. Jediný co jsem měla byla obálka s medikamenty na pět dní s instrukcemi, ať vyhledám svýho psychiatra, který mi je bude dál předepisovat a ten debilní náramek. Mohla jsem ho vyhodit hned na oddělení, mohla jsem ho vyhodit z okna auta za jízdy, mohla jsem s ním udělat cokoliv, ale já si ho schovala do nočního stolku a mám ho schovaný do dnes, vždy tam, kde žiju.

Není to žádná památka, je to můj tajný symbol stigmatu, který jsem si z tohohle dobrodružství odnesla. Připomínal mi jak jsem se styděla, když za mnou přijela kamarádka nebo kámoš na návštěvu, že mají ve svém okolí někoho, za kým musí jet do blázince. Jak jsem nevěděla, co odepisovat lidem, kteří mě sháněli, když jsem byla hospitalizovaná a nevěděla proč v pátek nebo odpoledne nikam nejdu. Nevěděla jsem jak se tvářit když jsem po takový době viděla babičku a co jí vyprávět, co jsem tak dlouho dělala v Praze u přítele, že ani nepřijedu domů. Vzpomínala jsem na první hovor s tátou, když mu ségra řekla, že jsem v nemocnici a on se ustaraně vyptával, co se děje. Neměla jsem sílu mu říct, kde přesně jsem, jen jsem uboze vzlykala a statečně ho ujišťovala, že mi nic není. Taky na jeho první návštěvu, jeho nechápavý a vytřeštěný oči, když poprvý procházel těmi dveřmi, na které se z druhé strany musí zvonit, na kterých je obrovská cedule s nápisem Psychiatrie, lůžkové oddělení C s uzavřeným režimem. Jak se díval po ostatních pacientech, s kterými tam jsem a nedokázal najít spojitost mezi nima a mnou, a já věděla, že to nikdy nepochopí. Bylo mi tak trapně. Bála jsem se takových reakcí. Bála jsem se odsouzení a nepochopení.

Tak by to být nemělo.

Zatímco táta nadšeně připravoval maso na grilovačku, já zas seděla ve svym pokoji, na stejným místě, kde jsem před měsícem seděla úplně stejně před svým prvním zhroucením a zase o tom nikdo neměl ani tušení. Takhle by to taky být nemělo. Kdybych tušila, co mě má ještě potkat, raději bych si tam odbyla původní tři měsíce.

Místo šťastnýho konce, o osvobození, o nové šanci, o světě, který pro mě má otevřenou náruč dokořán a o novém životě, je to jen další střípek v mém příběhu.

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na blogy@refresher.sk.
Priemerné hodnotenie
9.8
Ohodnoť blog
Pre hodnotenie sa musíš prihlásiť!
Prihlásiť
0
Nahor
Rivotril a láska
Poker a Praha
Koks a růže
Psychiatrie: Část pátá
Psychiatrie: Část čtvrtá
Ďalšie články, ktoré by ťa mohli zaujímať
BOLESTI HLAVY, MÁLO ENERGIE A SUCHÁ POKOŽKA? DODAJTE TELU ŽELEŽO!
Zero waste nikdy nebudem
Kto sú najdôležitejší ľudia na svete?
Far Over the City Bridges Cold
Ľudia v našom coworkingu
Prečo začať s jógou?