Pomalý den v Praze

Černý kabát, černé brýle, pomalý krok. Toulám se po ulicích. Vlezu do obchůdku, kde holka, co má ráda modrou (já) ,chodí obdivovat červený batoh, který ví, že si nemůže dovolit, ale stejně, když pak přijde slečna a chce mi ho ukázat, dělám, jako kdybych ho zítra měla koupit. Pak pokračuji dále v toulání a do ruky si kupuji půlměsíc. V hlavě mi zní hudba, slunce svítí, odlupuji kousky croissantu a pomalu je vkládám do úst. Připadám si ,jak Pařížanka, co jde po Champs-Elysées. Pokračuji podél řeky. Všude je nezvyklé ticho. Výhledy jsou kýčovité. Praha nám chce asi opět připomenout, že je krásná. Začínám zrychlovat. Brzy mám někde být, ale už teď je jasné, že nestíhám. Normálně bych na sebe byla naštvaná, ale dneska je to jedno. Byl to prostě takový ten prosvícený, pěkný, pomalý den v Praze... Nebo počkat. Já vám to neřekla? Modrá! Žlutá! Ten den začala válka.