Můj lesoparkový sen

Možná se vracím ze svých studií, možná z jiného důvodu alternativní kapitoly života i životů. Ve velkoměstě cestuji minibusem po nějakém bulváru. Za minibusem běží neznámý vlk. Nevím, z jakého důvodu mě pronásleduje. Asi ze zvědavosti. Jsou to zuby z minulosti? Možná se dočkám vysvětlení ve jménu osvěty.

Pak usedám v jednom restauračním bistru, kde obědvám VIP jídlo. Asi jsem se úspěšně schoval před dravým vlkem.

Slunce svítí jarním až podzimním půvabem, a já spatřím v mlhavém oparu Raisovu ulici, Husův sbor a lesopark v Náchodě. Poblíž Husova sboru s pohledem na ulici Pražskou se koná slavnostní hostina.

Jsou zde lidé, živí mezi mrtvými, mrtví mezi živými, jak se to vezme. Dokonce spatřím svého zesnulého dědečka. Dozvídám se, že lesopark u Husova sboru v Náchodě konečně obdržel od města dotaci na péči, výsadbu keřů a stromů a mobiliář.

Společně to oslavujeme, ale vůbec se necítím ve své kůži, protože už tam jaksi nežiji. Možná je to jen iluze s odstupem alternativního času i časoprostoru.

Bohužel se mi podaří urazit slovně jednu vlezlou mladou zpěvačku, která zde pouští svou hudbu na cd přehrávači. Vyjadřuji nesouhlas s jejím zpěvem. Situace je natolik trapná, že mám chuť odejít, neboť už to není Lesopark, který kdysi býval za mého mládí.

Ocitám se na jedné zastávce osvícené sluncem. Je pět hodin večer, a já se domnívám, že ještě stihnu pro mého Agiho (agamu vousatou) koupit ve zverimexu kobylky a cvrčky, neboť je má velmi rád. Zverimex totiž zavírá v šest hodin večer. Už abych tam byl, též zvířátka tamější pozdravil.

Václav Kovalčík, Zlín