Můj účovský sen

Jest nádherné sluneční počasí ve velkoměstě, zdejší lipové aleje voní intenzivně, a lidé mají skvělou náladu. Já se zas pohybuji svobodně krásnými místy mého dětství, ale už jsem dávno vyrostl.

Na lavičce skleněné zastávky si odkládám plátěnou tašku, v níž mám mobilní telefon. Pak zjišťuji, že musím jít na první dvouhodinu předmětu hudební harmonie.

Vcházím do staré historické budovy, putuji schodištěm i kousek chodbou. Vstupuji do učebny, kde se má daný předmět vyučovat. Ve třídě čeká šest bílých žáků, jedna dívka, dále jeden romský žák.

Sedím v přední lavici, společně čekáme na začátek vyučování. Konečně vchází brýlatá profesorka konzervatoře. Pořád něco připravuje, dlouho nic, a já se vrtím v dospělosti v žákovské lavici, nemohu se totiž do ní vlézt!

Již uběhla půlhodina, a profesorka ne a ne začít, asi se bojí začínat hodinu, ubíhá ještě další půlhodina. Jest ticho, zatím jsme se nic nedověděli, čekáme dál v nejistotě, čekáme možná jen na prostý začátek výkladu o životně významném a potřebném hudebním oboru, kdežto plátěná taška s mobilem ještě možná leží na lavičce skleněné zastávky.

Václav Kovalčík, Zlín