Můj třídní sen

V ulici ponuré střídavě prší, a já se blížím k místu, kde máme se spolužáky a spolužačkami domluvený třídní sraz. To už ani není skoro pravda, jak čas letí směrem ke stáří, dalším rodinám i osudům!

Vcházím tedy do ponuré divadelní síně, kterou jsme si zamluvili, že se zde setkáme. U některých přátel zažívám šok, co všechno dokáže čas, jak dokáže stáří vzhledově i psychikou čarovat s lidmi.

I mnozí vidí moji tvář, odešly mi skoro všechny vlasy, na mém obličeji vzniklo více vrásek a prohlubní. Naštěstí nás hřeje vzpomínka na školní docházku, humor a studijní dobrodružství tehdy na slavném gymnáziu.

Některé mé spolužačky mi dávají najevo, že chtějí omládnout, prožít ten život pro změnu se mnou.

Díváme se na sebe, společně vyslovujeme možná (ne)reálná a (ne)možná osvícená přání. Snad v příštím životě se nám bude žít jinak, mnohem lépe a krásněji  - třeba v 77. století n. l.!

Václav Kovalčík, Zlín