Můj kádrový sen

Uplynulo mnoho a mnoho let od mého absolvování Jiráskova gymnázia v Náchodě. Po těchto dlouhých letech jsem zde podnikl jakousi inspekci ve vlastním i veřejném zájmu.

Vcházím tedy do budovy školy, místní chodba je částečně zahalena do mlhavého oparu. Navštěvuji třídu po třídě, ale v místnostech, kde probíhá vyučování jest tma. Jen malé lampičky a chytré mobily studentů a studentek, profesorů a profesorek, svítí malými světélky jak na Dušičky.

I písemné práce vyžadují uvedené světélkování. Když nefunguje lampička, musí fungovat alespoň chytrý mobil, jinak písemná práce nemá cenu. Dosti mě šokovalo, že si lidé na gymnáziu zbytečně kazí své oči.

Putuji tedy dál. Dostávám se do jednoho úseku budovy, který se opravuje. Je rozbombardovaný jak po nějaké válce. Náhle se mi z toho udělá slabo, omdlévám, ale první pomoc zdejších mě zachránila.

Před ředitelnou si sundávám své zimní boty, protože místní vedení preferuje čistý kobereček. Boty nechávám na chodbě v botníku. Po nejen strastiplném jednání se vracím zpět na chodbu. Náhle zjistím, že mé zimní boty už nejsou na svém místě.

Dlouho hledám, ale nenacházím, všude se ptám, ale nikdo netuší, kde mohly skončit. Ještě že jest mrazivé počasí, a tak se v teplých ponožkách vydávám do svého lesoparku u Husova sboru. Je zde nádherně, mrazivý snížek zdobí stromy a keře, nádherní pěvci v duchu přátelství navštěvují krmítka se zrním.

Má intuice mě vede do jedné hospůdky, v regále podniku náhodou naleznu své zimní boty. Nějaká parta mladistvých studentů je vyměnila za alkohol. A tak si boty beru zpět, i když jest kolem toho chaos.

Dotyčným studentům dávám podmínku, aby zaplatili ze svého ten alkohol, zároveň dali po stovce spropitné panu vrchnímu, odešli do svých domovů, jinak zavolám policii a oznámím to dále.

A oni vše nakonec uhradili, odešli s ostudou. Jeden místní pamětník mě chválí, že jsem kádr, jenž se nebojí bojovat za správnou věc ještě v tomhle městě a ztracené době uprostřed 21. století.

Václav Kovalčík, Zlín