Můj loučení sen

Loučení s lesoparkem u Husova sboru v Náchodě mě provází. Zároveň jest nostalgicky teplé a slunečné počasí. Koná se zde závěrečné posezení, neboť se budu muset s rodiči stěhovat do neznáma.

Mám svůj projev, asi polovina zúčastněných jej poslouchá. Ta další už to nevnímá, dělá si co chce. A tak slavnost plyne dál až do večera.

Prohlížím si místní smrky pichlavé, zeravy západní, vrbu pekingskou, kdoulovce japonské, růže, jabloň a mnoho dalších nádherných dřevin, s nimiž jsem v přátelství žil a na ně se dennodenně díval.

Zároveň zde není žádná žena, úplně spřízněná duše, která by mi pomohla odvrátit tenhle nepříznivý osud ohledně stěhování. Zůstat chci totiž v památce a lesoparku až do poslední chvíle své!

Ještě v noci balím poslední své věci. Rád bych to vrátil, kdy jsem já, památka a lesopark žili naplno a idylicky, ale vůbec to nejde. To by se musel stát nějaký ten zázrak.

Dalšího dne se ocitám na pohovoru teologické fakulty. Nedopatřením zjistili, že nedodali otázky, a tak pohovor začíná spontánně. Padají z rukávů různé letopočty a události - někdo ví, jiný zas neví.

Pak nastává chvíle, kdy každý vypráví o svém životě, a já vyprávím o Husově sboru a lesoparku, z něhož jsem se odstěhoval. Ještě o víkendech prý budu navštěvovat památku a uklízet poslední své věci. Je to smutné, depresivní, ale je to tak v mém životě.

Václav Kovalčík, Zlín