Život studenta na Islandu - Cesta

Pokud dáš přednost videu, sklouzni se na konec článku.

Jak jistě vidíš v nadpisu, jako první bylo potřeba pořešit dopravu a ubytování. Jediné, co jsem na začátku věděl, bylo, že 28. srpna se už musím dostavit na univerzitu v Akureyri. Skrze tamního koordinátora jsem jako student získal nabídku ubytování v jednom nedalekém guesthousu. Nejlevnější ubytování pro studenta zpravidla bývají studentské koleje. Za ty v Akureyri měsíčně platíte 55 000ISK (islandská koruna není moc stabilní, taže nemá teď smysl převádět), bohužel v té době nebyly dostupné, a tak jsem musel přistoupit na trochu dražší variantu a zařídit si bydlení ve zmíněném guesthousu. Zaplatit zálohu v podobě měsíčního nájmu předem je standard, a tak jsem musel poslat 500euro na cizí účet chlapíkovy,který ani nereagoval na moje maily a v měsíčním předstihu. Nemusím zmiňovat, že v tomhle jsem byl docela skeptik.

Na řadě bylo pořešit dopravu. Dostat se na Island už pro Čecha není žádný problém, je to už nějaký pátek, co mají ČSA i Wizzair přimou linku z Prahy. Problém jsem spíš viděl v tom, jak se dostat z letiště Keflavík do Akureiry, který je na druhý straně ostrova. V tomhle případě se vyskytlo 5 možností:

První možnost je letět letadlem, to by v tu chvíli vyšlo na zhruba 16 000ISK, odbavené zavazadlo na vnitrostátní lety mají ale jen do 20kg, takže rozhodně né pro mě.

Druhá možnost je domluvit si spolujízdu. Cesta autem trvá tak 4 hodiny, standardní cena je 3000ISK, což je v podstatě jen slož na benzin. Domluvit si spolujízdu na trase Reykjavík - Akureyri můžete v téhleté skupině: Samferða Akureyri.

Auto si samozřejmě můžete půjčit i vy sami, rentály se nacházejí jak v Reykjavíku, tak i přímo na letišti. Pokud ale auto chcete vrátit na jiném místě, než jste si ho vyzvedli, počítejte s přirážkou přes 150eur, což je standardní poplatek během turistické sezóny, a také 1000ISK poplatek za tunel u Reykjavíku.

Čtvrtá častá možnost je vzít to busem. Ty v sezóně jezdí 2x denně a cesta trvá asi 6 hodin. Cena je 9500ISK tiket + 3500 za zavazadlo podle jejich oficiálních informací, zatím jsem ale neslyšel, že by po někom poplatek za kufr chtěli. Celkově se řiká, že autobusy jsou na Islandu extrémně drahý způsob dopravy, když to ale porovnáte s ostatními možnostmi, je to prostě stejně drahé, jako všechno ostatní na Islandu. A mnozí by jste byli překvapeni, jak jsou autobusáci přesní i během zimní sezóny.

Poslední možnost a zároveň ta nejvíce zajímavá, hlavně během turistické sezóny, je stopování. Já osobně jsem s tím zkušenost nikdy před tím neměl, nicméně Terka, můj budoucí spolužák, koupila stejnou letenku do Reykjavíku a nakonec mě přemluvila pro tuhle možnost.

Nó a tak jsme letěli, 23. srpna jsme vzali letadlo přímu do Keflavíku, počasí bylo super, dokonce i týpek s guesthousem mi konečně odpověděl, že je všechno v pořádku a pokoje jsou pro nás připravený od 25. srpna.

Do Keflavíku jsme dorazili dopoledne s menším zpožděním, jelikož jsme měli neplánované mezipřistání ve Stavangeru. Keflavík dřív bývala americká vojenská základna. V roce 2006 amíci odfrčeli zpátky domů a z Keflavíku se následně stalo mezinárodní letiště. Svůj takticky izolační charakter to nicméně neztratilo a letiště je od Reykjavíku vzáleno asi 40 minut. Pro přesun do města je nejpraktičtější vzít si bus za 16eur.

Po příjezdu do Reykjavíku jsme si šli najít startovní pozici pro stopování. Jízdenka v mětstkém autobuse stojí necelých 400ISK a je platná asi hodinu. U řidiče se platí jenom v hotovosti, takže jsem musel směnit peníze v tamní bance. A tím se dostávám k první radě, mějte funkční platební kartu, ta se tu totiž používá více než hotovost. Pokud chcete půjčovat auto, tak si připravte kreditní, embasovanou, protože některé půjčovny jiné neberou. V Česku zatím islandské koruny nekoupíte a na Islandu jsou všude za směnu poplatky, takže v tamní bance jsem ani zdaleka nedostal částku, kterou jsem si podle kurzu spočítal.

No nicméně jsme se dostali na naší startovní pozici. To byl výjezd z kruháče, takže tam auta jezdí relativně pomalu a většina lidí, co veme tenhle výjezd, míří na sever. Strhli jsme ze sebe těžký krosny se všim ostatnim a zvedli nadepsanou ceduli AKU. Neřekl jsem ani "švec" a dvě hezký islandský bloncky v oktávě nám zastavili, že jedou do Akranes, takže nás mužou hodit alespoň skrz tunel. Já to zahrál jakože ledově klidnej, ale samozřejmě jsem byl vyplesklý jak dítě, protože takovýhle rychlý úspěch jsem si ani zdaleka nepředstavoval.

Holky nás hodili na takový odpočívadlo za odbočkou, takže opět suprový misto na stopování. Věci jsme hodili ke straně a začli hned stopovat. Tentokrát mi to už tak moc nešlo a stáli jsme tam zhruba 20 minut. Potom vzala ceduli do ruky Terka a věci nabraly rychlý spád. Děda to pálil ve starym jeepáku, no když uviděl Terku, tak hned s úsměvem zastavil. Když ale následně uviděl mě, i se všemi našemi věcmi, tak ho ten smích rychle přešel. Děda měl namířeno na farmu za Borgarnes, což nám vyhovovalo, protože od tamtud by jsme při nejhorším mohli vzít autobus. V autě měl psího společníka, nevim, co to bylo za plemeno, nicméně to byl ovčáckej pes, takže super poslušnej. Děda moc neuměl anglicky, což je na Islandu docela rarita, protože i děti na základní škole tu anglicky mluvěj plynule. Nicméně nám lámavou anglickoněmčinou vyprávěl o jeho živobytí. Jak jsou tu přemnožený ovce, o který v zahraničí není zájem, nebo o islandských koních, kteří jsou vyšlechtěni pro přísnější klimatický podmínky a taky jejich stavba těla je praktičtější, takže se dožívají o něco déle.

Do Borgárnes jsme dorazili zhruba ve 4 hodiny, takže jsme šli znovu stopovat. Tentokrát jsme tam strávili asi hodinu a už jsme dost uvažovali nad tím, že tam rozděláme stan a přespíme. Naštěstí nám na poslední chvíli zastavil takovej chlapík v obrovským SUV, a že nás může hodit až na sever, což nám opět zvedlo náladu. Tohle byla rozhodně ta nejvíc zajmavá část cesty. Z chlapíka se vyklubalo, že je to starosta nějakého města v Severnim fjordu, což podpíral vším, co o Islandu věděl. Vyprávěl nám o politice, historii, proč je Island tak drahý, nebo proč tu každý mluví anglicky. Vyprávěl nám legendy a ságy o každé hoře, kterou jsme minuli. To bylo zajímavé, ale zároveň první indície toho, že v islandské historii se toho moc dramatického neudálo. Samozřejmě teď nepočítam přírodní katastrofy, protože na to jsou Islanďani jiní experti.

Starosta nás hodil až do Blönduós, tam jsme stihli západ slunce a rozdělat stan v místnim kempu. Takovéto kempy najdete skoro u každého městečka na hlavní silnici. Poplatek je v řádech 100ISK. Samozřejmě si můžete stanovat kdekoliv jinde, ale v takovýchto kempech si můžete dobít elektroniku, skočit na záchod nebo hodit sprchu, takže to rozhodně stojí za to.

Moje první noc na Islandu paradoxně nebyla moc pohodlná. Vysoká vlhkost vzduchu dělá na nezvyklé tělo svý a noc, kdy je ve stanu stejně světla jako přes den, tomu taky moc nepomáhá. Proč zrovna tahle noc byla tak světlá, nevím, nicméně nejvíc denního světla je v červnu a červenci, to v podstatě tmu nepoznáte. Dny se následně zkracují a nejhorší je to v prosinci, kdy se denní světlo zkrátí na necelých 5 hodin. Když si Islanďani plánují dovolenou, tak je to většinou na tyhle dvě období.

Následující den jsme sbalili saky-paky a šli zas stopovat. Tenhle den už nebyl tak slunečný, jako ten před tím a evidentně to mělo vliv i na náladu řidičů. Nikdo nám totiž nechtěl zastavit. Zhruba po půl hodině nám konečně zastavili 2 turisti. Kombik narvaný od volantu k výfuku jim evidentně nedělal problém, takže jsme jen taktak napasýrovali věci i snámi dovnitř a mohli jsme vyrazit směr Akureyri. Tihle týpci z Amsterdamu si dávali round trip, což je ta nejběžnější dovolená, jakou si na Islandu můžete dát, aby jste toho viděli co nejvíc. Zároveň jsme kecali o rozdílech v našich kulturách, což je vždy to nejběžnější téma mezi cizinci. Tady dám jeden tip, když kecáte s lidma z Amsterdamu, neptejte se jich na trávu, protože je to ta nejvíc klišé věc, na kterou se jich ptá každý a rozhodně tim debatu nerozvášníte. Přeci jen si představte, že jste večer na party, postupně se bavíte s 5 lidma a každý z nich se vás zeptá na levný pivo a opilého prezidenta. Taky si o tom jednou rádi popovídáte, ale opakovat to furt dokola je otravný.

Nó a tihle frajeři nás dovezli až do Akureyri před náš guesthouse. Tam jsme se seznámili s landlordem i našemi polskými spolubydlícími, teď už byl jenom jediný problém. Bylo 24. a ubytko jsme měli až od 25., takže jsme znovu museli rozdělat stany, tentokrát už na skoro naší zahradě.