Cancun - Ráj na zemi a jedna velká párty

Vše to začalo, když mi končila v USA v Medfordu OR sezóna, kde jsem hrál hokej a já se koukal na zpáteční letenky domů. Příhodně jsem našel výhodný letenky právě do Cancunu a řekl jsem si proč ne a bez váhání jsem si koupil letenku, aniž bych o Cancunu něco věděl. Řekl jsem si, že si nebudu nic zjišťovat a všechno nechám náhodě. Jediný, co jsem si zařídil byl hostel o kterym jsem četl , že je vhodnej pro lidi, kteří cestují sami. Zavolal jsem to rodičům a ty z toho zrovna třikrát nadšení nebyli. Kdo by se taky nebál pustit 19ti letýho syna samotnýho do Mexika?

Byl tejden do odletu a chtěl jsem si ještě hokejovou tašku společně s velkym kufrem poslat do ČR nějakou kurýrskou službou, abych to nemusel tahat sebou, ale bylo pro mě nepříjemný zjištění, že si DHL za to řeklo přehnaných 15 000,-. Tim pádem jsem musel cestovat asi s 80kg. Myslim si, že Cancun před tim hokejovou tašku nikdy neviděl.

Nastal den D a já jsem letěl z Medfordu přes Denver směr Cancun. Po přistání jsem se musel s těma všema taškama doplazit k taxíkům. Bylo mi od začátku jasný, že nesmim na první nabídku kejvnout tak jsem začal smlouvat. Nedostal jsem se na lepší cenu jak 80$. Nešlo to jinak a přijal jsem to a jel jsem na hostel, kterej se jmenoval Hostel Natura a byl v centru dění Cancunu. Už v tágu se mě ptal řidič, jestli chci pivo ať si vzadu zdarma vemu. Vzal jsem si i když mi bylo jasný, že na konci za to něco bude čekat. Dojeli jsme hostelu a hned jsem se šel ubytovat. Byl jsem na pokoji s dalšíma 8 lidma a v tý chvíli jsem sám sobě řekl, že to asi tak růžový nebude. Recepční jsem musel poprosit jestli nemá nějakej prostor kam můžu narvat všechny svoje bágly, protože se mi to jednoduše nenarvalo do poličky, kterou každej co na hostelu byl měl.

Po tom co jsem se ubytoval jsem se rozhodl, že půjdu k moři a zkusím se s někým seznámit, ale v tom jsem ve dveřích potkal jednu holku, co se jmenovala Jess a ptala se mě odkud jsem a jestli cestuju sám. Řekl jsem jí, že jsem z ČR a cestuju sám a ptal jsem se jí na to samý a ona mi odpověděla že je z Oregonu, kde jsem hrál hokej a že cestuje taky sama a narazila tu na partu a jdou k moři, jestli chci jít s nima. Tak jsem hned souhlasil a nadšenej šel s nima. V tý partě byl Ir Dave s kterym jsme si od začátku rozuměli.

Začalo se stmívat a Dave mi řekl že na střeše hostelu se večer všichni schází a chlastají tam spolu, jestli nepůjdeme něco koupit. Byl jsem hned pro a šli jsme nakoupit nějaký flašky. Bylo pro mě neuvěřitelný, jak se mohli všichni tak bavit i když se skoro neznají. Čas šel dál a flašky mizeli rychleji a rychleji. V tom dostal Dave nápad, že bychom mohli do The City clubu, což je největší klub v Latinský Americe. Byli všichni pro tak já, Dave, Jess a nějakej Frantík jsme vyrazili.

Platili jsme asi 100$ vstup s tim že, alkohol byl neomezeně zdarma. Takže si asi umíš představit jak jsme vypadali. Byl jsem z toho unešenej, protože jsem větší party dřív neviděl.

V tom najednou se všichni ozvali s tim že by si zašli pro koks a jestli si dám taky. Jelikož nešňupu tak jsem jim řekl ne díky a oni ať počkám, že se vrátí. Dave mi jen nechal na sebe číslo, kdyby se něco to stalo. Asi to bude znít trochu paradoxně ale i přesto, že si šel pro koks, tak to byl zodpovědnej člověk a celou dobu se tam o mě staral. Byl jsem už docela jetej a začal jsem si říkat, že mě opustili a dostal jsem hlad, tak jsem šel pro taco za roh, který stálo 1$ (radši ani nechci vědět, co v něm bylo...) a naštěstí se v tu chvíli vraceli a viděli mě. Ještě jsme se na chvilku vrátili do City, kde jsem dostal myšlenku, že bychom se měli jít vykoupat. Byly asi čtyři ráno. Dave s mym geniálnim nápadem skočit na mol do moře hned souhlasil. Skočili jsme tam, ale nepustil mě daleko do vody, abych se neutopil a nemyslim si, že jsem měl k tomu daleko. Po tom co jsem tam skočili jsme chtěli jít zpátky na hostel, kudy cesta vedla jen přes main strip, kde jsou samí policjti a vojáci s brokovnicema nebo samopalama, nenapadlo nás nic jinýho, než tam dojít v trenkách, v kterých jsme se koupali. Docela se divim, že nás někam neodtáhli, když mi bylo řečeno že pokud se vybleješ na ulici zatknou tě....Asi bych do toho nešel znova, ale pamatuju si, že jsme byli docela turistická atrakce a každej se s námi chtěl jít vyfotit.

Takhle nějak vypadal můj první den v Cancunu i když si ho z poloviny nepamatuju.

Druhej den se trojice já, Dave a Jess, neboli Tres Amigos Solo jak jsme si říkali, sešla u oběda. Domluvili jsem si že si dohromady půjčíme auto a pojedeme k cenotám (netušim, jestli se to tak skloňuje) a jelikož jich je po Yucatánu hromada nechtěli jsem do Ik Kil, která je prohnaná turisty. Našli jsme si krásný cenoty, kde jsme byli úplně sami a byly překrásný. Bylo to uprostřed džungle a bloudili jsme tam asi dvě hodiny. Nikdy jsem tak průzračnou vodu neviděl a díky bohu nás tam pustili i bez ochraných vest, takže jsme si to mohli užít naplno.

Po Cenotách jsme měli namířeno do Tulumu, kam jsem bohužel dorazili pozdě a na Mayský zříceniny jsme se bohužel nedostali, ale i přesto bylo úžasný se za západu koupat na místním břehu. Viděli jsme nedaleko opuštěnej maják (nebo něco podobnýho), kam jsme se vydali i přes zákaz vstupu a zažili jsme trochu adrenalinu. Všem nám to připadalo jak horroru a každej z nás byl tak trochu připo***ej. Vylezli jsme přes rozbitý schody nějakým způsobem nahoru a užívali se výhledu. Už byla tma a já nemohl pořídit žádnou fotku nic, ale za ten zážitek to opravdu stálo.

Stavěli jsme se ještě ve městě na mojito. Každej si dal jinou příchuť a ochutnávali jsme a pak jsme jeli zpět směr Cancun.

I přesto, že jsem Davea musel hlídat cestou zpátky, aby neusnul, tak ho obdivuju , že to celý uřídil na to, že 3 dny v kuse skoro nespal. A po příjezdu nás čekala ještě jedna párty, protože druhej den Dave odlítal.

Přijeli jsme a hned jsme šli do místní sámošky koupuit flašky a jako tu noc jsem toho nikdy v životě víc nevypil. Všichni jsme byli zase na střeše hostelu a tam to rozjížděli. Alkohol tekl proudem a ještě se k nám přidali dva korejci, který byli stejně bláznivý, jak my. Pak jsme se rozhodli, že půjdeme do centra a takhle nějak to vypadalo.

Ráno měl v 6 odjíždět Dave a všichni jsme mu řekli ať nás ráno vzbudí, že se s ním rozloučíme. Ráno mě s kocoviny probudil a loučil se a mě to v tu chvíli bylo opravdu líto. Myslím si, že Jess snad i kvůli tomu brečela. Ptal se mě ještě, jestli mám peníze, že by mi půjčil a ať na sebe dávám pozor. Opravdu jsme se my tři hodně spřátelili a jako Tres Amigos Solo jsme si slíbili, že se ještě někdy uvidíme.

S Davem jsem se rozloučil a dospával jsem ty dva dny si do 3. Probudil jsem se a přišla za mnou Jess s nějakým Arabem, jestli nechci jet do starýho centra Cancunu a nedomítl jsem. Bylo zajímavý vidět, jak z krásný části Cancuna, kde jsou samý hotely, resturace pláže apod. to přechází do chudoby a jak některý místní lidi žijou. Došli jsme na místní náměstí a i přes varování jsme ochutnali nějaký to streetfood a bylo vynikající. Až na tuhle sra*ku, kde bylo snad úplně všechno. Komu může chutnat ledová tříšť s chilli a skořicí?!

Třetí den proběhl na naše poměry celkem v klidu a trochu jsme si odpočinuli.

Čtvrtej den ráno jsme se šli fotit já, Jess a dva Korejci, který se jmenovali Shin a Lee (a který s námi pili, když se Dave loučil) při východu slunce na pláž a byla to krásná podívaná. Tam jsme se rozloučili i s Jess, která ten den odlítala. A z Tres Amigos Solos jsem zbyl jen já...

Ještě ten den jsme se domluvil s Lee a Shine, že si pronajme další auto. Byla to nějaká popelnice za 60$ ale bohatě nám to stačilo. K tomu nám v hostelu půjčili zdarma šnorchl a brejle a jeli jsme směr Akumal beach, která je vyhlášená tim, že už cca 20m metrů od břehu tam můžeš vidět obrovský želvy a plavat s nima.

Vyjeli jsme a asi po jednom kilometru slyšíme sirény. Zastavili nás policajti. Zastavili jsme a všichni jsme znervózněli. Přišel za námi policajt a ptal se nás, kdy odlítáme. Odpověděl jsem za dva dny a on na to výborně, že zejtra jdem na policejní stanici a budeme platit 6.000 pesos za to že jsme překročili rychlost. Nechápali jsme to, protože všichni kolem nás byli ryhlejší a předjížděli nás. Začli jsme mu to říkat a on na to, že se nedá nic dělat a že má z toho fotku a nemůže nic dělat. Chvilku jsme se dohadovali. Furt nám říkal, že se nedá nic dělat a že jsme jeli moc rychle. V tom najednou ale změnil tón a řekl nám, že možná by se něco dělat dalo. Prej když mu dáme 100$ nechá nás jet. Na to jsme mu řekli, že ani náhodou. Začal s námi smlouvat na 80$ pak na 60$. My jsme mu řekli že mu dáme 20$ a že víc ne. Chvilku nad tim přemýšlel a pak z nechutí si to od nás vzal. Jednou rukou to zmuchlal a hodil to pod rukáv a odešel jako by se nic nestalo. V tý chvíli šlo vidět jak zkorumpovaní mexický policajti jsou a jakmile vidí půjčený auto chtěj z toho dostat co nejvíc.

Když už jsme bez problému byli na cestě Shin řekla, že se stavíme ještě cestou v nějakym přírodnim jezeře, který taky nebylo moc objeveno turistama a bylo úchvatný.

Cestou jsme se stavili ještě v v městě Tulum na oběd.

Po obědě a po procházce městem jsme konečně dorazili na Akumal beach, kde má být voda křišťálově čistá, ale ten den byla bohužel pro nás zakalená, protože nedávno tam byla vichřice. Nešlo vidět ve vodě víc jak na 3 metry, ale i přes to jsme měli štěstí a viděli jsme želvy, který se vůbec nebály a mohl jsem si na ně dokonce šáhnout. Objevil jsem želvu jako první a zařval jsem na Shin a Leeho a zpozorovali to i jiný turisti a všichni se ke mně rychle seběhli. Bylo nás asi 20 kolem jedný želvy.

Na večer jsme jeli do města Playa del Carmen. Od první chvíle šlo vidět, že je město zaměřený na turisty, ale i přesto městečko bylo malebný. Chvilku jsme procházeli místníma uličkama a pak jsme zamířili do Cubánskýho baru, kterej se jmenoval La Bodeguita a v tý době jsem ještě neveděl, že je po celým světě až do doby, kdy jsem zašel do La Bodeguity v Praze haha. Nicméně jsme přišli a hrála živá Kubánská hudba a všichni tam tancovali. Dali jsme si společnou večeři a to bylo poslední společný jídlo, co jsem tu měl.

na poslední den jsem měl koupenej výlet na Cichen Itzu a v dopeledních hodinách jsem nastoupil na autobus a jel. Platil jsem asi 60$, což byla poměrně slušná cena za celodenní výlet včetně obědu. První zastávkou bylo město Valladolid, kde nám průvdce říkal, že se tam dřív nacházelo Mayský město a jestli se nepletu, že přijeli Španělové a celý to město zbourali a z trosek začali budovat nový....Docela smutný. Takhle vypadal kostel kterej byl prej postavěnej z Mayských pozůstatků.

Cestou přímo na Chichen Itzu jsme se stavěli už jen na jídle v místní kolonii suvenýrů. Pradávný Mayové ti prodávali za 60$ náhrdelníky s kamínkama s tím, že ti je zadarmo okouzlí? To mi fakt opravdu dojem z celý Mayský kultury zlepšilo. Dojeli jsme po dlouhý cestě konečně na Chichen Itzu a bylo nám řečený ať si nekupujeme nic z místních stánků, že chtějí kvůli tomu vypsat Chichen Itzu z UNESCA. A že těch stánků tam bylo opravdu hodně. Prodávali ti všechno od osušky Ronalda až po kryty na iPhony. Smutnej obrázek něčeho tak úžasnýho... Průvodkyně nás dovedla na místo kde Mayové hráli hru pok-a-tok a začala nám vysvětlovat se hra hrála. Byly dva týmy, který měli jednoho kapitána a museli prohodit míč skrz kamennou obruč, aniž by používali ruce, nebo nohy. Mohli používat lokty, kolena, boky a ramena. Po skončení hry byl vítěznej kapitán zabitej poraženým týmem a obětován bohům. Jeho tělo bylo vláčeno po zemi, aby se jeho krví nasákla zem.... A já čekal, že třeba dostane medaili nebo něco podobnýho. Pak nám bylo ukázaný, že když budete tleskat před pyramidou, odrážejí se zvuky pralesního ptáka a šlo vidět jak Mayové byli vynalézaví. Dostali jsme na dvě hoďky rozchod nafotit nějaký ty fotky na ig.

Two wonders of the world are behind me. Still left five to see. #finish

A post shared by Matěj Valíček (@valicekmatej) on Apr 25, 2017 at 10:24am PDT

Po Chicen Itze jsme měli ještě poslední zasátvku u cenoty Lil Kil, která byla opravdu obehnaná turisty a já ani neměl chuť tam skočit. Byl jsem vyčerpanej a řekl jsem si, že už jsem v cenotách byl a bylo to mnohem lepší a navíc jsem tam nemusel mít vestu.

Přijel jsem na večer zabalil jsem se a večer jsem ještě skočil do moře za hostelem.

A druhej den jsem letěl přes Kubu domů.

A nějaký to moudro na konec?

Nikdo mi nerozuměl, že letim sám do Mexika a že si nic nezjišťuju. Říkali mi, co tam budu sám dělat, ale mě šlo přesně o tohle. Nic si neplánovat a zažít opravdový dobrodružství, což se mi povedlo. Poznal jsem nespočet skvělých lidí a s nějakýma jsem dodnes v kontaktu. Třeba Dave se pak objevil za mnou v Praze. Myslim si že jsem z Yucatánu viděl víc než lidi, který si dovolenou plánujou měsíce dopředu a vyhodí za to mnohonásobně víc.

btw - hláška od taxikáře, která mě rozbila - ,,Do you need a taxi? No? So do you want some cocaine?"