NEOPOUŠTĚJ MĚ

Vešla jsem dovnitř.

U dveří ležely věci – spacák, karimatka, batoh. V pátek klasika, to se odjíždí ven. Ale dnes přece neodjede! Byl to blesk z čistého nebe. Přiznávám, že to naše společné nebe se nejevilo úplně bez mráčků snad žádný z našich společných dnů. Přesto jsem poslední desítky minut z hlavy úplně vypustila možnost, že by nakonec přece jenom mohl odjet. Ne, ne teď přece.

Jasně, za pár hodin tohoto dne se mi hlavou protančilo tolik myšlenek, co už dlouho ne. A to jsem na myšlenkové tance za ta léta, co svoji hlavu nosím na krku, dosti zvyklá. A to byly nedávné pocity ovlivněny právě tím, že se mi díky mému spolubydlícímu podařilo trošku hlavu utlumit, dát průchod svým pocitům a emocím, dopřát si pár minut odpočinku, nicnedělání a nepřemýšlení. Všechno chvilku ztichlo, aspoň na chvilku, byla to velká úleva. Nabrala jsem aspoň trochu tolik potřebných sil.

Taková dávka bolesti, slz, smíchu, štěstí, radosti i vášně. Tolik jsme toho stihli za těch pár hodin. Na hmotnost by všechna ta bolest, slzy, smích, štěstí, radost a vášeň odpovídala čítám několika letům života. Bez přehánění, byl to den, který vydá ne za několik dnů nebo týdnů, ale za několik měsíců nebo let.

Byl to den, který změní váš život. Byly to okamžiky, které vás kdovíjak odstřelí někam s tím, že cíl je v nedohlednu a navíc neznámý. Chvílemi pochybujete, že vůbec přežijete. Marně tápete po autopilotovi. To vy přece máte řídit svůj život. Čí je problém, že neřídíte? Hledáte záchrannou brzdu. Spouštíte všechno, co se spouští při záchraně života – nebo vztahu? A sami se přitom divíte, co všechno se spouští.

Pokračování (celý příběh) tady