24 hodin v NYC - #cabincrewlife

Slavnostně Vám oznamuji, že jsem úspěšně absolvovala měsíční trénink a je ze mě letuška. Trénink byl celkem náročný, ale pro inteligentní lidi, jako jsem já (haha) není problém.

Museli jsme ale složit celkem šest zkoušek ze všeho možného - od vybavení letadla po první pomoc. Součástí kurzu bylo také uplavat 200 metrů nebo simulace požáru v modelu letadla. Po graduaci na konci srpna jsem hned měla nařízenou dovolenou, a tak jela na týden domů. A měla se báječně. Druhý týden v říjnu mne už ale čekal můj první pracovní let. Do New Yorku. Odlet v pět večer, přílet v osm místního času. Nějakých sedm hodin letu. Pohodička pro někoho, kdo už v životě letěl déle než dvě hodiny Ryanairem a nebývá mu v letadle šoufl tak, jako mě. Tak uvidíme. Dvě hodiny před letem byla válečná porada s celou posádkou a pak nás autobus odvezl k letadlu.Takže první let. Takové hození do vody a plavej. Boarding pasažérů by byl v pohodě, kdybych paní neoslovila místo madam sir. To jsem celá já. První servis předobjednané večeře jsem zvládla na jedničku, a dokonce nikomu nevylila na hlavu čaj. S mým supervizorem Martinem jsme si pak procházeli celé letadlo a dívali se, kde se nachází jaké vybavení, a nebo co se v jakých situacích dělá. Bohužel, moc času na to nebylo, protože let byl extrémně "busy".Na přistání jsem seděla v kokpitu. To byla nádhera! Viděla jsem celý svítící Manhattan ze vzduchu. Kdo tohle může říct? Navíc jsem měla sluchátka a mohla tak slyšet celou komunikaci naváděcí věže s pilotem. Celý let jsem tak zvládla a ani moje klasická létací nevolnost nebyla tak strašná, pokud jsem se soustředila na něco jiného:) Na Letišti JFK nás vyzvedl minibus a jelo se na hotel. Dorazili jsme kolem jedenácté večer, a zatímco pár mých kolegů se rozhodlo jít na večeři do nedaleké restaurace, já se v zájmu ušetření vydala do nedalekého marketu nakoupit si nějaké pečivo a pivo na večer. Jak jsem se později dozvěděla, lépe bych udělala, kdybych šla s crew, poněvadž můj malý nákup mě vyšel daleko dráž. No, tak už aspoň chápu, proč Amíci vypadají tak, jak vypadají. Fast food je holt levnější. Celou noc jsem nemohla spát a jen se převalovala. V sedm ráno jsem pokusy o spánek vzdala a chystala se na snídani. První americká snídaně. Dobře, tak anglická, ale bez pečených fazolí. Vypadalo to bez nich na talíři trošku smutně. Když jsem po své anglické snídani zjistila, že si zde dokonce můžu vyrobit wafle, musela jsem to zkusit, přestože už jsem byla úplně plná. No, skončilo to jen (!) spáleným ukazováčkem. Jelikož je hotel hned vedle Ground Zero, neboli bývalého World Trade Center, byla tohle má první zastávka při prozkoumávání New Yorku. Memorial je nádherný, a to, že pršelo, jen umocňovalo jeho ponurou atmosféru. Strávila jsem tam nějakou chvíli čtením jmen lidí, co zde zemřeli. Moc smutné.

Kolegyni Tashe, která chtěla jít se mnou, už byla zima a byla celá zmoklá, a tak se rozhodla jít usušit do nedalekého nákupního centra. Já na nakupování moc nejsem (dělám si srandu, ale nemám peníze), a tak jsem se vydala pěšo na jih. A pak jsem ji viděla. Byla tam v celé své kráse. Socha svobody. Sice malá, ale je tam. Trajekt k soše jsem se rozhodla pro tentokrát vynechat a vydala se na další dobrodružství, do metra. Koupit Metrocard nebyl takový problém, jak jsem se obávala. Za jeden dolar byla moje. Nabila jsem si jí pěti dolary, abych měla aspoň na dvě cesty, a hledala správnou trasu, která mne dostane na Time Square. Za dobrou půlhodinku jsem už vystupovala do rušné ulice v centru Manhattanu s mobilem v ruce - na videochatu jsem měla mamku, ať se mnou taky sdílí první dojem z Time Square. Ulice byla celá ozářena svítícími billboardy a hemžila se žlutými taxíky. Tak konečně jsem to místo navštívila!

Procházela jsem se po téhle slavné svíticí ulici a nestačila se otáčet. Všude se něco dělo! Po chvíli jsem dorazila k jižní bráně Central Parku. Vstoupila jsem dovnitř a naráz veškerý ruch velkoměsta jakoby utichl. Procházela jsem se jižní částí parku, krmila veverky a poslouchala pouliční umělce.

Když jsem se téhle parády nasytila, zamířila jsem okolo Rocketfeller Centra a Empire State Building. Tyhle budovy jsou ale tak vysoké, že si je člověk určitě užije daleko více z dálky, než z pohledu zespoda, když jsem si ani nebyla jista, jestli je to ono.

U Empire State Building jsem už měla celkem hlad (překvapivě, sama jsem čekala, že mě dvě velké snídaně zasytí na celý den), a protože jsem v Americe, nemůžu jinak, než si dát americký burger. Na doporučení tripadvisoru tak beru metro, jedu do Brooklynu a po chvíli už čekám v řadě na vyhlášený burger ve fast foodovém řetězci Shake Shack. Rychle jsem burger zblajzla - taková to byla dobrota - a šla se kochat výhledem na Manhattan z dřevěné plošiny pod Brooklyn Bridge.

Tohle místo je na tyto výhledy myslím si nejlepší, když pominu Rock view z Rocketfeller Centre. Nafotila jsem pár fotek, poslala všem známým, a protože se mezitím udělal pořádný pařák, rozhodla jsem se zpátky do hotelu dojít pěšky. Navigace ukazovala necelou hodinu, tak co. Brooklyn Bridge byl sice ještě snad horší, než Václavák, ale výhled stál za to.

Tímhle jsem zakončila svou první prohlídku New Yorku, ale předpokládám, že do New Yorku se podívám ještě mnohokrát. Jo, to je tak mít vysněnou práci:) Milujete cestování? Buďte cabin crew.Ráda bych zmínila ještě pár věcí, které mne na New Yorku překvapily. Za celou dobu jsem nenarazila na jediný normální obchod s potravinami. Ani jeden. Divné, ne?Celkově je NY velice drahý, ale na rozdíl od Londýna zde vyjde cestování mnohem levněji. Například za cestu z jihu Manhattanu na Time Square jsem dala jen $2,45 a za cestu z Time Square do Brooklynu stejně. Tipuju, že v Londýně by to byl minimálně dvojnásobek. A taky, NY mi přišel daleko čistější, než Londýn. Čím to je? Do hotelu jsem dorazila ve tři a zbylých pět hodin do odjezdu na letiště se marně snažila usnout. Co naplat, tohle je daň za cestování, prostě už se asi nikdy pořádně nevyspím. Let zpátky do Londýna trval asi jen 5 a půl hodiny a byl zase plný. Tentokrát si na nás ale náš supervizor našel více času a postupně nás zkoušel ze všeho, na co se nás budou ptát na posledním - testovacím letu. Zbytek letu byl až na jednoho nepřizpůsobivého pasažéra klidný klidný a já, přestože jsem byla pekelně unavená, si ho užila. Přece jen, když máte super tým a "kancelář" v oblacích, jde to samo.:)

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na [email protected].

Ohodnoť blog
6
Poslať správu
Tak to jsem já. Zdravotní sestra, letuška, Rak, trochu zmatkář, věčně hlavou v oblacích a hlavně, nadšená cestovatelka.

Chceš vedieť, keď vendula.sevcik pridá nový blog?

Zadaj svoj mail a dostaneš upozornenie. Kedykoľvek sa môžeš odhlásiť.