Jak se naučit pracovat s poruchou osobnosti a využít ji ve svůj prospěch

Vnímám věci jinak než ostatní. Aspoň mám ten pocit. Nejsem si jistý, odkud pochází. Nevěděl jsem, že mám poruchu osobnosti, tak jsem se prohlásil za podivína, abych žil život plnohodnotným způsobem.

Jako dítě si neuvědomujete, jestli je něco normální nebo ne. Těžko říct, co je normální, že? Každý má něco a své vlastní problémy so sebou. A jak jsem byl tlustý kluk, měl jsem jich hodně. Od fyzického po psychické. Snažil jsem se zbavit většiny mých problémů, které jsem řešil a trápili mé dlouho jako teenagera. Nejsem si jistý, jestli jsem byl úspěšný anebo jsem možná dospěl jen do okamžiku, kdy jsem se obrnil a přestal jsem se o to starat. Mám pocit, že to šlo docela dobře se všemi z nich. Snažil jsem se z mých nedostatků vytěžit co nejvíce. Byl tam a pořád je jeden problém, který přetrvává a stal se součástí mého života. Dlouho jsem ani nevěděl, co se mnou je. Tak jak jsem řekl, že se s tím naučím žít.

Stres, úzkost, sociální úzkost, záchvaty paniky.

Nikdy jsem si nebyl vědom svého stavu. [1] Své návaly horka, a studeného potu, zamlžené vidění, úzkost a jiné jsem bral jako normální příznak toho, že jsem tlustý. Divné že? Nikdo mi to nevysvětlil, ale asi i možná proto, že o tom nikdo nevěděl a ani to nikoho tehdy nenapadlo. V 90 letech o tom nikdo neměl ani ponětí. Děti se na mě vždycky bavily. Nevím, jestli jste takové něco někdy zažili. Uvědomil jsem si to teprve nedávno, že jsem měl tyhle stavy už na základní školy, ale vždy jsem se je snažil ignorovat a tlačit je zpět, protože mi nikdo neřekl, že může být skutečná psychická porucha, s kterou můžu nějak pracovat. A taky jsem s tuhle problematiku neznal. To je v podstatě moje poprvé, co o tom píšu veřejně. Uvědomoval jsem si, že jsme v běžných situacích neskutečné nervózní. Když jste v škole vyvolán a musíte mluvit před třídou. To byla pro mě vždy noční můra. K tomu mé nadměrně pocení, a více jsem o tom přemýšlíte tím horší. I když se mě učitel zeptal na jednoduchou otázku a odpověď jsem znal. Ale opravdu jsem si to neuvědomil. Vím jen, že jsem se hodně potil, rozmazaná mysl atd. Tehdy v devadesátkách se o to nikdo opravdu nestaral, byl jsem jen další tlustý kluk a tlustí lidé se potí. Rychle vpřed do budoucnosti. Poté, co jsem se zbavil přebytečného tuku kolem mě, pořád jsem se ale setkával se stejnými problémy v každodenních situacích, např. pracovní pohovor, rozhovor s novými lidmi, kamarádi z univerzity nebo kolegy a autority. Rozmazání vidění, pot, hluchost a závratě. Všechny ty symptomy jsou se mnou po celé ty roky. Trvá mi hodně času, abych se pohodlně postavil i před osobu, kterou znám měsíce.

...a to způsobuje další docela viditelné problémy[2]

Specialista (kdybych nějakého měl, ale nikdy neříkej nikdy) by řekl: ‚Udělejte si pohodlí ve svém rodném městě, nebo v oblasti, kde se cítíte pohodlně, kde znáte všechny a dlouho vás znají, vyhněte se novým situacím, které vám způsobují spoustu stresu, nevystavujte se pozornosti. Najděte klidné místo pro vás, vaše koníčky a práci. Budete spokojeni. Relaxujte.‘

OK, Doktore. Díky za info a poučení. Určitě udělám přesně to, co jste právě řekl.

Zřejmě, kdybych udělal to, co doporučuje můj imaginární psycholog, žil bych klidný život bez stresu. Ale i navzdory všemu co mě těžilo dělám celý život úplný opak.

Po všech těch všech letech víceméně neustálého stresu a potu, které jsem měl v minulosti, v nejmenší vesnici na Slovensku, kde jsem žil, jsem začal dělat pokroky. Velmi stresující pokroky ‚za dopomoci‘ všech těch úzkostí uvnitř mě. Ale o tom podrobněji v dalším článku. [3] Vždycky jsem střílel, mířil a měl cíle vysoko. Ale neměl jsem žádné zvláštní sny o kosmonautech nebo stát se ropným magnátem. Moje sny se vyvíjeli postupně se mnou, jak jsem byl stále více a více sebevědomý v průběhu času. Bohužel jak jsem se v minulosti bál a nevěděl se rozhodovat, tak za mne rozhodli rodina. Ted po dlouhé době přicházím na to, že se můj život mohl ubírat úplně jiným směrem, kdyby nebylo tech mých úzkosti a stresu anebo kdybych o tom aspoň věděl. Dokonce bych řekl, že jsem přestal snít, jak mají lidi ve zvyku. Stanovil jsem si cíle a pracoval na nich i ve volném čase a taky po škole.

Za posledních 10 let jsem se stěhoval nejméně pětkrát do nového města po celé zemi sám, tam zanechal jsem klidný a uspořádaný život, přátele a pod a šel dál do neznáma. Nové město, nový lifestyle, noví lidi, vždy tak zaneprázdněn, hodně stresu, záchvaty paniky atd. Znovu a všechno znovu od začátku.

Jak jsem nevědomě vytvořil vlastní životní strategii

Je statečný, mohli by říct někteří. Řekl bych, že spíš pozitivní myšlení. Jak jsem zmínil, nesnil jsem, ale právě naopak stanovil jsem si cíl, vytvořil v podvědomé mysli jeho živý obraz a taky si představil ten skutečný pocit, který bych po jeho dosažení měl. Je to moje strategie celý život a pořád to vychází. Nepřemýšlím nad cestou a překážkami, ale představuji si dobrý konec poté, co dosáhnu cíle a těch hřejivých myšlenek a hrdost na sebe. Nemám tušení, odkud se to ve mne vzalo, nikdo mě to neučil. A to zábavnější a oči otevírající bylo, když téměř po desetiletí, kdy se mi do rukou dostala kniha The Secret, kde je hlavní myšlenkou knihy moje vlastní životní strategie, kterou aplikuju posledních deset let. Nemohl jsem tomu uvěřit :-) Pokud jste to nečetli, opravdu tuto knihu doporučuji. Mne to z části utvrdilo v tom, že jdu správnou cestou.

Takže i se všemi problémy, které mám dostal jsem ¨dar¨ vnímání reality jinak. Staré řečení by řeklo jen: "Buďte optimističtí".

Ale to podle mého názoru nestačí. Nejdříve musíte nastavit cíl. Pak vytvořte plán. Poté nastavte termín, kdy jej chcete dosáhnout. A po tom všem, můžete začít být optimistický. Ale i upřímný optimismus je pořád jenom malinkou části puzzle skládačky o tom, co se snažíte dosáhnout anebo kam se chcete dostat.

Zpátky k věci. Ano, mávám silné sociální úzkosti a záchvaty paniky a ne, neberu žádné prášky ani antidepresiva :-) Hledám jiné cesty jak z toho ven a bojuju s tím po svém, ale o tom taky v příštích článcích.[4]

Nicméně, nejsem z cukru, a volil jsem hodně krát cestu, která moje symptomy jenom zhoršovala. Protože i s velkým, tlustým, zpoceným, plachým, nejistým, introvertním uvnitř jsem volil za každým extrovertní životní styl, i když trpím. Vzít kytaru, hrát a zpívat před davem tisíců lidí s kapelou jako frontman skupiny.

Připouštím, že alkohol v mém společenském životě v minulosti hrál velkou roli a rozhodně pomohl obřemenit se od stresu a úzkosti. Ale byl jsem a zůstal jsem introvert, který je na veřejnosti extrovertem ve své plné síle. Ale není tomu pořád tak. Musím mít jenom lepší en. Přijde mi to jako jakási rozdvojená osobnost. Koneckonců, hledám cesty, jak udělat každý den tím lepším dnem až se jednou dostanu do bodu, že všechny dnu budou lepší.

Závěr

Jako lék na mé problémy, trápení, nadváhu, nadměrné pocení a nízké sebevědomí jsem si zvolil před už skoro 5 lety fitness. Nejsem zatím, ale ani zdaleka v pohodě. Začal jsem ale na dalších experimentech, které si myslím, že by mohli pomoci. Tělocvična a cvičení je uspokojující, protože se mohu volně potit bez hanby :-) Protože fit kluci se potit můžou. Ale je to jenom tlumení příznaku. Já chci bojovat a odstranit příčinu.

Take it easy. Zůstaňte naladěni na další obsah.

[1] High Functioning Anxiety

[2] Jak stres, úzkost, strach působí na naše telo. Článek už zanedlouho

[3] Ano pocházím z nejmenší vesnice, ale miluju velkoměsta i když se tam necítím nejlíp. Je to boj

[4] Jak bojovat z úzkosti. Co na to pomáhá, jak zmírnit příznaky. Jaká strava tomu nepomáhá. Co zhoršuje průběh.

Zdroj: WALLASFITNESS

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na blogy@refresher.sk.

Ohodnoť blog
0
Poslať správu
Fitness trenér | Nutriční specialista | Automotive & Brand Designer | Hudebník | Otec | Autor | Cestovatel | Nekonvenční přístup k tréninku, stravě, suplementaci a regeneraci | Boření fitness mýtu | Slovák žíjíci a pracujíci v Praze a Birminghamu

Chceš vedieť, keď marcellus.wallas pridá nový blog?

Zadaj svoj mail a dostaneš upozornenie. Kedykoľvek sa môžeš odhlásiť.