NÁLADA

Občas se mi zdá, že je všchno ztracené, nebo je to jen tím, že se ztrácím ve svých myšlenkách?

Sedím na schodech. Stromy šustí od toho jak do nich fouká vítr. Pořád mám pocit že mě někdo sleduje. Zdá se mi, že za rohem někdo stojí, až po chvíli mi dojde, že to je jen pitomá lampa. Udělalo se mi trochu špatně, možná trochu víc. Potřebovala bych ze sebe dostat všechno to jídlo, který jsem dneska měla. Řekla jsem si, že když si zapálím možná se mi udělá líp, nebo se aspoň pozvracim a bude to dobrý. Není. Místo toho mě začala bolet hlava. V prstech se mi rozběhli mravenci a já se celá rozklepala. Asi bych ze sebe potřebovala dostat ty černý myšlenky, ale pořád se mi nedaří brečet a řezat se už nechci. Ne že bych neměla čím. Ten nůž nosím pořád u sebe. S každým vdechnutím kouře mi začíná být hůř. Bojím se postavit. Mám pocit že by mě nohy neudržely. Slyším kroky, ale nikdo tu není. Rozhodla jsem se, že si i přes tu nevolnost stoupnu. Zahodila jsem cigáro a postavila se. Nohy mi začaly slábnout a já se musela opřít o zeď. Trochu jsem se od ní odstrčila a zapnula si mikinu a bundu. Zamotala se mi hlava a tak se musím opřít zpátky. Nepomáhá to. S rozmazaným pohledem jsem se nějak pokusila si sednout zase zpátky. Znova jsem si zapálila. Nevím jak se odsud mám dostat domů. Při zapalování jsem si spálila prsty. Nevím jak se mi to povedlo. Zase slyším kroky. Přímo vedle mě. Mám pocit, že si vedle mě někdo sednul. Z keře přede mnou vylítla vrána. Lekla jsem se jí tak moc, že jsem sebou cukla a cigáro mi vypadlo z ruky. Snažila jsem se ho sebrat, ale zatmělo se mi před očima. Chvíli jsem zůstala v předklonu, než se mi zrak zase vrátil. Zvedla jsem ho ze země, ale zhaslo. Znovu jsem ho zapálila. V prstech mi nepřestává brnět a žaludek se mi s každou vteřinu převrací o patnáct stupňů. Přehodila jsem si nohy přes sebe. A rukou si promnula čelo. Nedošlo mi, že v něm pořád držím cigaretu a spálila jsem si pár vlasů. Už mě to tu nebaví. Zvedla jsem se, že půjdu domů. Když jsem se postavila na nohy zamotala se mi hlava. Překousla jsem to nějak se vymotala do schodů. Rozloučila jsem se se svým neviditelným společníkem a šla. Procházela jsem jakousi uličkou a dvakrát u toho zakopla. Z pozarohu vyběhla kočka, lekla jsem se po druhý, ale naštěstí jsem nic nedržela, tak mi nic nespadlo. Ruce mám studený, že by se daly useknout a hodit je do rumu s colou místo ledu. Po cestě jsem ještě párkrát zakopla a doufala, že mě nikdo nevidí, protože to by musel bejt komickej pohled. Došla jsem domů, zavřela dveře od branky a pokusila se zamknout. Nedokázala jsem uchopit klíče, který byly v zámku. Po několika minutách zápasení se mi podařilo otočit klíčema. Vyatáhla jsem je ze zámku a otevřela dveře od baráku. Rozklepanýma rukama jsem chtěla dát klíč do zámku, ale nešlo to. Rezignovala jsem a pověsila je na háček vedle. Zařvala jsem na babču, že jsem doma, vyzula si boty a napadlo mě, že bych si mohla udělat čaj. V konvi byla voda, takže jsem jí jen zapla. Šla jsem do skříňky pro mátovej čaj. Otvírala jsem dveře a ruce se mi rozklepaly ještě víc. Skříňka, o kterou jsem se opírala se začala nebezpečně naklánět na všechny strany, tak jsem to nechala a šla si lehnout na gauč. Po chvíli se mě babička zeptala proč vařím tu vodu. Kurva. Zvedla jsem se z gauče a doploužila se ke skříni. Bez větších potíží jsem z ní vyndala krabičku mátovým čajem.

Donesla jsem si hrnek s horkým čajem k gauči a po cestě díky klepajícím se rukám se mi podařilo polovinu vylít všude kolem. Sedla jsem si a napila se. Tělem se mi rozlívá příjemný poci, ruce se pomalu uklidňují a já vdechuju vůní máty. Už mi je dobře.

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na blogy@refresher.sk.

Ohodnoť blog
3
Poslať správu

Chceš vedieť, keď Upset Princess pridá nový blog?

Zadaj svoj mail a dostaneš upozornenie. Kedykoľvek sa môžeš odhlásiť.

Ďalšie články autora

Zobraziť všetky
12.12.2018 20:42
BEZMOC