Saigon, Saigon, Saigon

Saigon , největší a nejlidnatější město Vietnamu kde žije 9 milionu obyvatel. Ubytování jsem si sehnal poblíž centra na čtyři noci, abych si to stihl pěkně všechno projít. To jsem ješte netušil, že je tu úplný hovno.

Je tu válečné muzeum kde se za necelých 50 Kč můžete podívat na techniku se kterou Amerika "osvobozovala" Vietnam a na obrovskou sbírku fotografií která ukazuje co dokáže s lidským tělem fosfor a Agent Orange. Po opuštění muzea jsem měl podobné pocity jako po návštěvě Osvětimi, takže jestli hledáte půldenní rodinný výlet, tak to nebude asi nic pro vás.

Další zastávka byla místní Zoo. Už u turniketu mi bylo jasný, že nejvetši pozornost tu budu budit já. Stovky školáků v bílých uniformách se rvali o to kdo se tam dostane jako první, ale proti mě neměli samozřejmě šanci. Hned za turniketama si člověk uvědomí, že to není ta zoo na kterou jsme zvyklí u nás. Tady to vypadá jako by si to zoo rozdala s poutí a tohle byl výtvor jejich zakázané lásky. Takže vedle slonů stojí vyhrávající kolotoč a vedle lvů mají prostor bourací autíčka. Výběhy pro zvířata taky stojí za prd, ale co mě mile překvapilo byli samotný zvířata. Všechny vypadali pěkně a zdravě, ne jak ty naše vypelíchaný potvory.

A to je asi za mě všechno co mi Saigon nabýdl. Jisťe všude je sposusty nových obchodních center a mrakodrapu šahajíc až do nebe, ale kdybych chťel vidět tohle tak jedu do Dubaje.

Poslední den jsem nedělal nic jinýho než ležel v posteli a připomínal jsem si co se stalo v posledni sérii GoT, abych až to vypukne byl připravenej. Ještě ten večer jsem si jel ověřit jeden Tip co jsem dostal na místní bábu kořenářku. Instrukce byli jasný : Dojéct na adresu X, potom dvacet minut bloudit v postraních uličkách. Najít restauraci Y do které vstoupit zadním vchodem, poprosit kuchaře, aby vás pustil nahoru. Potom už jenom vyjít tři patra ve kterých vůbec nic není, jenom kvůli tomu aby ste mohli najít další venkovní schodiště, které vás už zavede do vytouženého čtvrtého patra. Nevím co jsem tam čekal, možná zapáchající skladiště ve kterém se organizují ilegálni zápasy liliputů nebo místnost plnou lidských těl, kterým chybí ledviny. Místo to tam byla místnost ne nepodobná obýváku ve který zevlelo půl tuctu zkořeněnejch domorodců a hned ve dveří s úsměvem od ucha k ucha mě vítala Lin. Ta mi zasvětila do mistního kořenářství a asi po hodině jsem spokojenej odcházel směr hotel. Co čert nechtěl, cestou mě zastavila slečna, jestli nepotřebuji namasírovat. No.. Kdo by nepotřeboval po tak dlouhém letu. Co se dělo dál to si nechám pro sebe, ale určitě tenhle typ masáže doporučuji...

Poslední poledne v Saigonu mě čekalo a můj plán byl jasný.... Koupit si motorku. Nehledal jsem tuctovýho skůtra kterých tu jezdí stovky, potřeboval jsem stroj, kterej má charakter. Ten typ motorky co dostává jméno a když se sní pán loučí tak mu nezůstane oko suchý.

A to jsem přesně našel.

Buhužel jsem ještě netušil jakou MRDKU jsem si koupil a jak na mě bude zlá, ale o tom až příště 😉