Jen sen

V rezavém snu opět vídám mě i tebe. v očích mírne provinění, naše ruce jako kdyby spoutané byly k sobě, svádí mě to pomyšlení.

Nic necítím, nic mě nebolí, když sdílím s Tebou své obavy, své trápení.

Nechci Tě mít do smrti, jen něco po ní ještě. Když nerozhodne ona, sama spustím slzy deště. Kromě zdi, která strach nabízí, nic mě nezlomí, touha nikdy nezmizí.

Pokaždé, když odcházíš, když slunce venku vychází, moje rty studené, tak bolavé, sdílím s tebou kousek ještě to ráno mlhavé.

Slovem svírám prosbu svou, zůstaň se mnou, říkej mi navždycky „mou".