Co dál?

Po přibližně roční nesportovní pauze jsem si řekl, že by bylo fajn se sebou začít opět něco dělat. Ve Footbagu už jsem uměl spoustu triků, měl jsem za sebou několik závodů, takže bylo prakticky jisté k čemu se vrátím. Byl by nesmysl začínat s novým sportem úplně od začátku. Začal jsem tedy znovu trénovat.

V předchozím článku jsem psal, že jedna improvizace na závodech se mi promítla do dalších let a do dalších závodů.

Tohle je věc, kterou je potřeba maličko vysvětlit.

Zjistil jsem, že když budu vystupovat na hudbu, která je rytmická, a kterou dobře znám, tak se na závody nebudu muset tolik připravovat. Několik závodů jsem praktikoval tímhle způsobem. Občas mi to vyšlo, občas nevyšlo, bylo to jako na houpačce.

Po nějaké době mě tenhle způsob přestal bavit a na závody jsem se začal připravovat poctivě. A s tím přišel další problém.

Dřív, když jsem měl vystupovat před lidmi, tak jsem byl šíleně nervózní. Což jsem vlastně na závodech i teď, ale už to umím korigovat.

Připravit 2 minutovou sestavu, aby seděl trik po triku do hudby je obtížnější, než se může na první pohled zdát. Mít tu pravou hudbu je pro mě tak 40% úspěchu. Když je vybraná ta správná písnička, začínám si v hlavě promítat triky, které by se do určitých částí hodily. Potom to jdu fyzicky zkusit a většinou zjistím, že to není úplně ono a musím to udělat jinak. Tenhle proces trvá klidně i víc než 2 měsíce průběžné práce a každodenního trénovaní.

V roce 2014 se konalo mistrovství světa v Paříži. Na tohle mistrovství jsem byl skvěle připravený, měl jsem celou rutinu skvěle postavenou a natrénovanou. Ještě nutné podotknout, že mluvím o finálové rutině. Jenže než se do finále dostanete, tak musíte projít přes kvalifikační a semifinálové kolo. A vlastně vůbec nevíte, jestli se do toho finále, na které jste se takovou dobu připravovali dostanete. Každopádně jsem tam odjížděl s pocitem, že jsem v dobré formě a byl jsem přesvědčený, že se do finále dostanu. A taky se tak stalo. Kvalifikace i semifinále se mi povedlo a byl jsem mezi 8 nejlepšími hráči na světě.

Většinou bývám ve finálový den dost nervózní a straním se lidem. Takhle to mám mimochodem do dneška. Když jsem se ráno ve finálový den probudil, tak jsem si šel svojí rutinu ještě vyzkoušet. Všechny triky jsem uměl, míček mi nepadal, byl jsem v opravdu dobrý náladě. Jelikož jsem byl nejmladší a neměl jsem ještě tolik úspěchů, tak jsem byl ve finále nasazený jako nejhorší hráč, tudíž jsem šel vystupovat jako první. Nejlepší vždycky nakonec.

A ve chvíli, kdy moderátor vyhlásil moje jméno, tak nastal ten problém - Stoupnul jsem si před lidi a začala hrát moje hudba. Udělal jsem prvních pár triků, jak jsem je měl naučené a v tu chvíli jsem zapomněl zbytek. Je to fakt na nic pocit! Nicméně jsem tam už byl a musel jsem pokračovat dál. Nakonec se mi z toho podařilo vybruslit dobře a i přesto, že mi míček jednou spadnul, tak jsem skončil na 4.místě. Čtvrtý nejlepší hráč na světě, to je si myslím dobrý úspěch. A ještě k tomu nejmladší.

Do dneška, když jedu na nějaké závody a mám rutinu připravenou, tak se bojím, že se mi to stane znovu.

Naštěstí jsem se naučil odbourat stres a chodím vystupovat co nejvíce v klidu, nevnímám lidi kolem. Poslouchám jen hudbu a přemýšlím, jak jsou všechny triky za sebou.