Noc v Los Cristianos

Za zády máme gigantickou sopku Pico del Teide, na zádech dvacetikilový bágly a nad hlavou tu nejmodřejší oblohu, co dokáže tenhle svět vytvořit. Je vedro.

Už třetí den nás škvaří africký slunce v horách, oči máme pro změnu vyškvařený tou nádherou všude kolem. Červenočerný hory tu rostou ze zlatých kup písku, jediná zdejší flóra jsou kaktusy, pod nima se míhá jediná místní fauna, drobné ještěrky. Toť vše. Měsíční krajina obklopená mořem z mraků. Klesáme. Vrchol jsme zdolali kolem 5. hodiny ranní za pomocí čelovek a péřových bund. Počkali jsme si tam na jeden z nejvyjimečnějších východů slunce v našem životě a pak se nenápadně mezi všemi těmi mrznoucími turisty s nevhodným oblečením a s gopro kamerama vytratili. Ve vzduchu je síra a pod nohama se nám rozpadají kusy ztuhlé lávy, inferno nebo ráj na zemi? Obojí. 

Sakra, to je ale pekelný  horko. Jsme tři dny bez sprchy. Nový pot omývá z našich tváří ten starý, mňam. Rychle zapínám data a z posledních procent baterky hledám vhodné ubytování, někde blízko oceánu, za vhodné peníze. Žádný hodnocení, jo? To je jedno, hlavně ať je tam postel a sprcha. Posílám něco kolem 50 eur za dvě noci pro dva a házím telefon zpátky do krosny. 

Dole na parkovišti pijeme předraženou kolu a vymýšlíme, jak se dostat do Los Cristianos, denně odsud jezdí jeden bus a hádejte co - dneska už jel. Je rozhodnuto, stoupáme si na kraj silnice, nahazujeme na svý unavený ksichty milý úsměvy a zvedáme palce směrem k rozpálenýmu slunci. Zastaví nám asi třetí auto co projíždí. A hele, to jsou ty debilně oblečený turisti, který jsme potkali ráno na vrcholu sopky. Mladý pár, co je tu na dovče v prázdninovém domě její maminy. Ona Němka, on Kanaďan, snažím se konverzovat v angličtině, nicméně můj seškvařený mozek už nezvládá sesmolit souvislou větu ani v češtině. Vyhodí nás na autobusovým nádraží ve vedlejším městě, sice jsme moc nepokecali, nicméně jsem na měkko z toho, že se pořád najdou hodní lidé. Vyhlížíme jeden z křiklavě zelených autobusů, které se hemží celým Tenerife. Přemýšlím, jak skvělá práce musí být řídit si tenhle veselý autobus s výhledem na oceán a palmy, to by ti čeští autobusáci hned nabyli lepší auru. Nastupujeme. Čeká nás posledních pár minut cesty k domu, který jsem vybrala ve spěchu při sestupu z hor, zas tak hrozný to snad být nemůže. No ne?

Je brzké odpoledne. Tou dobou bývá na Tenerife největší horko. Zmateně obcházíme zastavěný blok a marně se snažíme dle instrukcí z Airbnb najít zarezervované ubytování. Pokoušíme se dovolat majiteli, zatím neúspěšně. Po několikátém pokusu mi to vezme dosti zmatený němec a odnaviguje mě před svůj dům. “Sorry I am not here at the moment, but my friend Nancy...” Okey, sedáme si rezignovaně pod palmu na ulici před domem, sundáváme pohorky ze zdevastovaných nohou a modlíme se, aby ten friend Nancy už sakra přišel a otevřel. Potom co se před námi Nancy zejví se začínáme modlit, aby to byla všechno jen prdel, jenže není. Vyhublý muž se zbytky zaschlých zvratků kolem úst a bez nadpoloviční většiny zubů na nás dělá za mřížemi plotu debilní posunky, jakože nemá klíče od branky a neví co má teda dělat, anglicky asi moc nerozumí. “Já chci sprchu, pane bože.” Ze sousední zahrady vykoukne nepřátelský obličej postaršího muže “Nein” ozve se příkře s upřeným pohledem na nás dva. “Co to sakra je?” Celá ta situace je tak bizarní, že nás vlastně ani nenapadne se otočit na pohorce a zrušit rezervaci. Napjatě v úkrytu stínu palmy čekáme, co bude dál. Po pár minutách přijíždí na červené motorce, celý uřícený, muž s blond vlasy přilepenými na čele, oblečený do havajské košile, ruce má potetované hebrejskými citáty a křesťanskými symboly. Moc se nám omlouvá za čekání a otevírá bránu k domu. Sprcha a postel, to je oč tu běží.

 Jdeme dovnitř. Na rozpálené terase před vchodem do vily si sundávám boty, což po krátkém prozkoumání čistoty uvnitř vyhodnocuji jako naprosto zbytečný akt. Roztěkaný mladý muž nás úslužně vítá u sebe doma a odvádí nás do našeho pokoje. Ten je v naprosto otřesném a zaneřáděném stavu. Na posteli leží kupa zmuchlaných dek a prostěradel, načež náš hostitel bere lůžkoviny trhavými pohyby do rukou a čichá k nim, aby zjistil, co z nich je čisté a co ne. Následně otevírá dveře do koupelny, jako milovníka úklidu a čistoty mě polévá hnus a zděšení. Celá ta situace je tak bizarní, že nás ani nenapadne se otočit ve dveřích a odejít z domu pryč. Čekáme, co bude dál. Odkládáme si krosny na gauč zaházený dalšími kusy hadrů nejistého účelu a původu a následujeme pana domácího v obhlídce vilky. “Tady pěstuju mini melouny a  tady mám trávu, klidně si utrhněte a zhulte se.” Ukazuje na nezralé kytky v dost mizerném stavu. “Teď vám úkážu horní terasu, když si tam budete chtít užít, jen mi řekněte a my vám s Nancym dáme soukromí, taky se tam můžete opalovat úplně nahý.” Fair enough. Terasa je asi nejhezčí a nejčistší místo z celého domu. Je obrovská a výhled na celé město je odsud úchvatný o  oceánu nemluvě, dokonce se v dálce rýsuje i vedlejší ostrov Fueraventura. V centru prostoru se nachází domácky vyrobený stolek ze starého surfu obmotaný vánočními světýlky, na něm se kupí flašky nedopitého chlastu, vajgly a nedopalky z jointů. Neřekla jsem, že je terasa čistá, jen nejčistší z celého domu. Za chvíli  nám cpe horlivě před obličej knihu -  svoji bibli. Má v ní záložky a spoustu podtrhaných pasáží. "Jsem žid a zítra mám šábes, takže budu celý den ve svým pokoji, číst si v bibli a potom volat se svými přáteli a bavit se o bohu." Hrdě nám oznamuje. "Dobře kámo."

Mám dost. Jdu se rychle osprchovat do tý odporný koupelny. Převlíknu se, zamknu náš pokoj a v rychlosti píšu kamarádovi, kterého jsme před týdnem potkali v El Médanu, co jsme právě zažili a jestli to s námi nepůjde spláchnout drinkem někam na pláž. Martin je přesně ten typ člověka s kterým se znáte několik dní, ale přijde vám to tak přirozený, jako by ve vašem životě byl už dávno. Za pár okamžiků už stojíme u pokladny jednoho z místních obchůdků. Plastový kelímky, rum, cola a pytel s ledem. " Grácias e Buena Nočes"

Na pláži najdeme sympatický místo pod palmou. Kalíme, já, můj kluk a náš novej kámoš. Vyprávíme mu tu šílenost, které jsme před chvíli byli účastníky. Zážitek ze zdolání třetí nejvyšší sopky na světě je kompletně smazán z disku a nahrazen vytěkaným magorem s biblí v ruce a bordelem v domě. Po pár drincích už se tomu docela tlemíme a rozhodneme se jít Martina seznámit s naším novým hostitelem. 

V rozjařené náladě vcházíme do chaosu týhle z venku docela parádně vyhlížející vilky.  Jsem na plech, vždycky to tak mám. Prostě chytím po pár drincích slinu a najednou je 10 večer a já mám hlavu v hajzlu.  Nikdy to nedokážu vychytat. Náš hostitel Jeko je uvnitř domu, my sedíme na terase a přiživujeme dalšíma drinkama svou opilost. Kouřím jedno cigáro za druhým, to mě většinou nakonec dorazí. A hele, Jeko se přišel kamarádit taky. Za chvíli už je víc než jasný, na čem jsme. Jeko vytahuje kufřík plnej drog a s rukou profíka drtí jakýsi prášky na ADHD, rýsuje čáry na zrcátko. 

"Dřív jsem bral heroin, teď už jsem ale objevil boha a tvrdý drogy neberu." Naklání se nad zrcátko v kufříku a foukne si to svinstvo do nosu. Po něm se přidaj kluci. Já mezitím zdrhám dolů a mám hlavu v hajzlu. První noc v Los Cristianos je započata.

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na blogy@refresher.sk.

Ohodnoť blog
0
Poslať správu
Poutník světem i vlastní myslí. A o co si sakra myslíš, že v životě jde? Na to se snažím přijít, toulám se mezi kontinenty, toulám se v sobě, zachycuju surovou dokonalost přítomnosti.

Chceš vedieť, keď Monika Paukner pridá nový blog?

Zadaj svoj mail a dostaneš upozornenie. Kedykoľvek sa môžeš odhlásiť.

Ďalšie články autora

Zobraziť všetky
18.6.2021 07:17
Kohoutí zápasy
7.6.2021 22:55
Ostrov bohů