Kohoutí zápasy

Na okraji rozbité, Indonéské silnice, ve změti pobíhajících psů, slepic a klaksonů motorek se krčí postarší muž. V ruce svírá několik desítek barevných obrazů na tvrdých kartonech a posunky nás láká, ať k němu přistoupíme. Špinavými prsty překlápí své výtvory jeden přes druhý a nabízí je nám za zvýhodněnou cenu. „Při koupi tří dostat čtvrtý zdarma.“ V nabídce jsou tradiční Balijské motivy, vyhotovené pomocí lávové drti a přírodních pigmentů. Vybíráme několik maleb s hinduistickými bohy, démony a jednu krajinku. Se zájmem se zastavujeme u obrazu muže s kohoutem v kleci.

“To jsou kohoutí zápasy? Můžeme je tu vidět naživo?” Snažíme se zjistit co nejprimitivnější angličtinou. Muž se k nám nakrčí. Tiše prozrazuje místo a čas, kde na něj máme večer čekat. Přislíbí odvoz na své motorce. Líbíme se mu. Do ledvinky si s úsměvem od ucha k uchu zastrčí stotisícovou bankovku rupií. Balijský Horst Fuchs v akci. Odcházíme s plnou náručí obrázků.

Čas před setměním vyplňujeme, zastávkou do BFC na rychlou večeři. BFC rovná se Balinese Fried Chicken. Balijské Smažené Kuře – Chcete-li. Podobnost s jinými komerčními frenčízami čistě náhodná. V tu chvíli, kdy se usadím k plastovému stolku, se na mě sesype skupinka místních děvčat staršího školního věku. Pod palbou předních kamer mobilních telefonů si přijdu trochu jako Britney Spears, usmívám se na selfíčka s indonéskými puberťačkami. Je to bizarní. Pro pochopení kontextu, právě se nacházíme ve vnitrozemní oblasti Kintamani, blízko vulkánu Mount Batur. Turisty se to tu během dne příliš nehemží. Najíždí pouze speciální autobusy, za účelem nočních trekků na sopku. Brzy ráno se pak vytratí se svými pasažéry do upravených, nablýskaných letovisek zpátky k oceánu. Pryč od bídy místních obyvatel, kteří se živí převážně primitivním zemědělstvím a prodejem drobných suvenýrů.

Po večeři se procházíme kolem špinavého jezera a pozorujeme rybáře. Loďky se poklidně pohupují ze strany na stranu. Muži do nich vytahují své sítě, které jim zajišťují obživu pro celou rodinu. Mezi hromadou odpadků se v síti plácá pár drobných ryb. Odvrácená tvář Bali šklebící se ve své surové kráse a krutosti se mi zarývá pod kůži. Hory zrcadlící se na vodní hladině a zapadající slunce spolu tančí v křiklavě oranžových odstínech mísících se s opálovou zelenou. Ve vzduchu je cítit bahno a chudoba.

Stmívá se. Postavíme se v rohu ulice a čekáme na našeho nočního průvodce. Ve třech se nasoukáme na motorku, která je sotva pro dva a necháváme se cizincem s obrázky odvézt na místo konání. Projíždíme prostou, zaprášenou vesnicí. Lidé tu žijí pod střechami z plechu a v domech z lávového kamení. Bosé ženy v roztrhaných sukních sklízejí rýži z bahnitých polí, některé z nich mají na zádech dítě v šátku. Připadám si jako v záběrech z cestopisného dokumentu od BBC. Všude kolem nás pobíhají divocí psi, vrčí a vyceňují ostré špičáky. Opovaž se přiblížit, bělochu. Po dvaceti minutách jízdy po hrbolaté cestě nás muž vysazuje před nenápadným, zděným domem u jezera. “Začínat za půl hodiny.” Ubalíme si cigaretu a postáváme kousek od hloučku několika Balijců. Kouří cigarety bez filtru, žvýkají betel a nenápadně po nás pošilhávají, pošilháváme zpět. Z domu se ozývá tlumené kokrhání. Zápasy kohoutů jsou v Indonésii oficiálně zakázané. Výjimku mají náboženské obřady, konající se pouze v chrámech.

Brána do domu se otevře. Ilegální sešlost začíná. Vstupujeme do prostoru připomínající altán. V jeho středu je vyhloubena hliněná, udusaná jáma podobná vypuštěnému bazénu. Vně jámy se shlukují diváci. Uvnitř se už chystají účastníci zápasů se svými kohoutími šampiony. Fakt, že tu jsem jediná žena a že tu jsme dva samotní běloši mě ze začátku lehce znepokojí. Nikdo se na nás však nedívá pohledem, který by prozrazoval, že tu nejsme vítaní. V očích mužů probleskává zvědavost, hra sama o sobě je však naštěstí mnohem záživnější. Přichází první kolo. Zápas začíná uzavíráním sázek na vítěze a přihazováním bankovek do slaměného košíku. V rohu pódia hraje několik zúčastněných zvláštní karetní hru, které nedokážu za boha porozumět.

SALASALA SALA SALA SALA 

SALAAAASALAAAAA.

Povzbudivé pokřiky rozbublávají kotel vzrušující atmosféry. Za horlivého povzbuzování publika jsou proti sobě ptáci z kopulovitých, proutěných klícek vypuštěni. Instinkt je k sobě v mžiku vteřiny přilepí jako dva velké, agresivní, okřídlené magnety. Začíná boj na život a na smrt. Dlouhé stříbrné břitvy připevněné provázkem k pařátům činí jejich útoky téměř smrtelnými. Ostrými zobáky se snaží jeden druhého klovat do slabin, seč jim síly stačí. Do posledního dechu.

Dav vře. Pulsuje. Hlučně fandí svým favoritům. Hazard. To jest odvěká metla lidstva, primitivní vášeň, jež si najde skulinku v srdci každého muže. Po několika desítkách napínavých minut je jasno. Slabší ze soupeřů se submisivně přikrčí k zemi, je raněn, ne však mrtev. První zápas končí. Sázející inkasují výhry a majitel vítěze si hrdě přebírá svou odměnu. Poté nastoupí na bojiště noví favorité. Podobná scéna se během dalších dvou hodin opakuje ještě několikrát. K našemu překvapení a radosti zároveň žádné ze zvířat na místě nezemře. Bohužel tomu tak ale vždy není.

Po skončení události je nám nabídnuta lokální pálenka a něco malého na zub. Jsem dojatá. Laskavost a přátelskost Balijců je všude stejná. Cítíme se tu doma, jako už tolikrát. Ještě před odchodem vykouříme s vesničany pár cigaret, pochválíme jim jejich kohouty a vydáváme se pěšky zpět k bungalovu. Vstupujeme do hluboké noci indonéského venkova. Zvuky džungle a psího štěkání nám jsou průvodcem. Hvězdná obloha je naší svítilnou.