Ostrov bohů

Je brzy ráno. Bosýma nohama pomalu našlapuji po ebenově černém písku a poslouchám hudbu přílivu Indického oceánu. Před sebou mám výhled na Mount Agung, nejvyšší sopku Bali.

První sluneční paprsky se zpoza obra pomalu ale jistě škrábou až k samotnému vrcholu, z kterého vychází něžné vzdechy kouře. Snaží se působit nevinně, ale nenechte se oklamat. Vulkán jen zřídkakdy podřimuje, je to ohnivý drak. Opodál se pod palmou s kokosy pasou balijské slípky patřící místním rybářům, kteří se právě vracejí z nočního lovu ve svých malých loďkách. Na břehu na ně čekají jejich ženy, oblečené do dlouhých, vzorovaných sarungů hrajících všemi barvami. Pokládají na zem drobné obětiny. Košíčky z banánových listů obsahující květiny, bonbóny a ručně balené cigarety. Nakonec zapálí vonné tyčinky a zapíchnou je do písku. Vůně se line po celé pláži a podtrhuje tak kouzlo onoho každodenního rituálu, kterým vyjadřují poděkování oceánu za hojnost a klidnou hladinu při chytání ryb. Odpolední odliv pak dary spláchne a odnese do útrob moře, až kamsi na tajemné dno. Modlitby, obětiny, děkování bohům a očistné rituály, to jest každodenní chléb Balijců.

Mám ráda časná jitra. Představují pro mě čistý list, nový začátek, novou šanci se rozhodnout, jestli se dám cestou doprava, nebo doleva. Hlavně nikdy nestát na jednom místě. Dnešní ráno mám ještě o něco raději. Nacházíme se ve Východní části ostrova, která k naší radosti není ještě tolik turisticky vyhledávaná, v malé vesničce patřící k rybářské oblasti Amed. Široko daleko jsem na celém pobřeží jediným nezúčastněným pozorovatelem všedního života místních obyvatel.

Z prožívání přítomného okamžiku hraničícího s meditací mě vytrhne mrzká lidská potřeba dát si něco na zub. Rozhodnu se proto jít k našemu bungalovu probudit Tobiáše, který mou lásku k ránům zásadně nesdílí a vypravíme se ukořistit snídani do jednoho z místních varungů. Objednáme si banánovou palačinku a balijské kopi, místní kávu připravovanou na styl našeho turka. Nad čerstvým mangovým džusem pak spřádáme plány pro zbytek dne. Nabízí se návštěva chrámu Lempuyang, který se nachází nedaleko odsud v šesti stech metrech nad mořem a představuje pro Balijce jedno z nejposvátnějších hinduistických míst ostrova. Chrámový komplex mimo jiné slibuje dramatické výhledy na sopku obklopenou krajinou nekonečných rýžových polí a indonéskou džunglí.

 Zádrhel nastává při zjištění, že v této části ostrova nefunguje aplikace Grabtaxi. Rozhodneme se proto využít hromadnou dopravu místních, které se tu neřekne jinak než bemo. Funguje to následovně. Stoupnete si k silnici a čekáte na zvláštní vůz s odkrytou korbou na které jsou připevněné lavičky a zajišťuje jí kovové zábradlí. Vůz si pak musíte stopnout a doufat, že jede zrovna tím směrem, kam se potřebujete dostat. Po pár minutách čekání u cesty, kdy jediný, koho zajímáme jsou místní hladoví psi se na nás usměje štěstí. Přátelsky vyhlížejícímu řidiči hlásíme, že míříme k Lempuyang Temple. Ten nám směr své cesty potvrdí. Nasedneme si vedle dvou místních babiček přežvykujících betel a vyrážíme.

Jedeme v příjemně pomalém tempu, které je místním vlastní ve všech sférách života. Na Bali není kam spěchat. Rozhlížíme se po kopcovité krajině. Míjíme sytě zelené terásky osázené rýží, palmové háje v jejichž korunách odpočívají opice a barevní ptáci i hustý, neprostupný prales. Jsme blízko ocelově šedého gigantu hory Agung, jejíž vrchol je teď zahalen do závoje z nadýchaných mraků, takže není moc dobře vidět. Cítíme lehkou sklíčenost, neb od posledního výbuchu, který vulkán předvedl před pár měsíci, se nahoru nesmí dělat žádné výpravy. Řidič nás v další osadě upozorní, že blíž k chrámu už namířeno nemá. Odtud už musíme hezky po svých. Vystupujeme s poděkováním a loučíme se vřelým úsměvem a desetitisícovou bankovkou rupií, což je v Českých korunách asi 20 Kč. Podle Google map by pěší cesta k chrámu měla zabrat ještě něco kolem půl hodiny a vede do značně hustých vrstevnic. Procházíme chudou indonéskou dědinou, do které noha turisty vkročí zřídkakdy. Lidé tu žijí různě. Od ošuntělých domů s kusy plechu místo střechy, přes improvizované příbytky z lávového kamení a dřevěných chatrčí ze suchých palem až po hrst zděných domečků, zdobených dle tradiční balijské architektury soškami šklebících se démonů a typickými branami vlnícími se v nekonečných krucáncích.

Přes cestu nám přebíhají psi a slepice. Někteří hafani působí vcelku přátelsky a neškodně, jiní si striktně hlídají svá blíže nespecifikovaná území a s nabroušenými zuby nám štěkají těsně za zády. Kdybych měla vybrat jednu věc, kterou na asijských státech nesnáším, byli by to právě tihle místní miláčci. Procházet se po venkově bez dlouhého klacku a kusu žvance pro zacpání jejich hladových chřtánů se rovná celkem vysokému riziku hryznutí a nebudeme si lhát, se vzteklinou to tu ještě tak úplně vyřešené nemají. Nervozita ze psů, nekončící kopec a úmorné horko nám solidně brnkají na nervy a jak to tak na cestách ve dvou bývá, zahajujeme hádku o tom, co je v této situaci čí chyba a kdo je v čem víc nesnesitelný. A klidně vezměte jed na to, že kdybyste se nás v tu chvíli zeptali, o čem se teda přesně přeme, tak nemáme ani páru. Hádky o ničem bývají nejhorší, protože nemají vítěze. Oba křičíme, já to občas prokládám brekem, nakonec jdeme v tichu 100 metrů od sebe.

 Hustou atmosféru protne úpěnlivé, výhružné štěkání. Těžko se to vysvětluje, ale když je zvíře nemocné, z jeho tónu poznáte. Za nedlouho se proti nám vyřítí cosi, co kdysi nejspíš bývalo psem a nyní připomíná slintající hyenu na pokraji života a smrti. V okamžiku je nám jasné, že na tohle zvíře klacek ani buchta nezabere a že jediná rozumná věc, kterou teď můžeme udělat je dát se rychle na ústup. Velkým obloukem se zvířeti vyhýbáme z cesty a doufáme, že nás nebude následovat. Se smrtí v očích vylezeme do svahu něčí zahrádky, opodál stojí vyděšená žena s dítětem v náručí, která očividně sdílí stejné obavy z nemocného zvířete. Pes je naštěstí tak dezorientovaný, že s agresivními skřeky proběhne místem, kde jsme ještě před pár vteřinami stáli a belhá se dál dolů, směrem k vesnici. Uf. Chytneš mě za ruku a pokračujeme mlčky v cestě, spolu. Jsme celou situací lehce otřesení, především pak všemožnými scénáři, které se zázrakem nestaly.

Že jsme úspěšně dorazili k místu určení poznáme snadno, podle dlouhé fronty jednodenních výletníků před vstupní bránou. Čekání si krátíme studováním lehce bizarních pravidel pro pohyb v areálu. Zákaz líbání, zákaz vstupu menstruujících a těhotných žen, zákaz předvádění jogínských pozic při pořizování snímků a směřování chodidel směrem ke svatým objektům. Oba si kolem pasu zavazujeme dlouhý šátek tak, aby nám zakrýval nohy až po kotníky a vcházíme dovnitř. Chrám je zasvěcen bohu Iswarovi, který podle balijského hinduismu stvořil vesmír a představuje jistotou neustálé změny. Místo je jedním ze šesti nejposvátnějších Balijských svatostánků. Směřuje k Východu a jeho spirituální barvu představuje bílá. Barva očisty, ale také smrti a duchů. V hlavní části vyhledávané turisty je pak další fronta na pořízení ikonického snímku u zářivě bílé, bohatě dekorované hinduistické brány, skrz níž lze vidět téměř celý Mount Agung. Fronta na fotografii je opravdu dlouhá. Co jsem pochopila, zájemcům o tuto atrakci je za poplatek vystaveno pořadové číslo a poté následují hodiny a hodiny čekání v úmorném horku kvůli jedné fotce.

Postesknu si, že z duchovní památky se tu stal pouhý hon za dokonalým obrázkem na Instagram a odcházíme si prohlédnout zbytek komplexu, který se rozprostírá ještě několik kilometrů až na vrchol svaté hory. Po cestě nahoru už mnoho turistů nepotkáváme. Strmé betonové schody obklopené džunglí nás vedou až k nejvýše položené svatyni ostrova. Jsme tu téměř sami, před námi jde pouze zástup mnichů v bílých hábitech, se zlatými vykuřovadly a obětinami v náručí. Z čela nám stékají proudy potu, když skupinu předcházíme, dostává se nám uznalého úsměvu. Celá vycházka je nakonec spíš o sportovním výkonu než o kultuře, neb v nejvyšším bodu hory toho upřímně moc k vidění není. Před modlitebním altánkem tu stojí výstražná cedule pro turisty, že prostory dál slouží pouze k modlitbám, tudíž vstup zakázán. Výhled do krajiny je ovšem dechberoucí. Hornatý pás, vedoucí od vrcholku, na kterém se nacházíme, se vine až k oceánu a je obrostlý bujným pralesem, který se v úpatích zvolna mění na rýžová pole a vodní plocha oceánu pak splývá v horizontu s oblohou v nekonečnou modř. Jsme tím výjevem natolik okouzleni, že si ani nevšimneme zvědavých opic, které se právě vydaly na průzkum obědového menu v našich batozích. Vrchní velitel tlupy jde na jistotu a dlouhými zlodějskými prsty se vkrádá do polootevřené tašky. Zaregistrujeme ho ve chvíli, kdy z ní vytahuje banán. Pohotově se vrhám jeho směrem a batohy rychle odklízím. V duchu si děkuji za vlastní prozíravost a nošení cenností výhradně v ledvince. Uděláme si ještě pár snímků gangu banánových zlodějů a vracíme se zpátky dolů směrem k vesnici, stopnout si bemo. Z těch kopců už nám taky vyhládlo. Je čas jít si pochutnat na ranním úlovku ze sítí Amedských mužů.

Komentáře

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na blogy@refresher.sk.

Ohodnoť blog
0
Poslať správu
Poutník světem i vlastní myslí. A o co si sakra myslíš, že v životě jde? Na to se snažím přijít, toulám se mezi kontinenty, toulám se v sobě, zachycuju surovou dokonalost přítomnosti.

Chceš vedieť, keď Monika Paukner pridá nový blog?

Zadaj svoj mail a dostaneš upozornenie. Kedykoľvek sa môžeš odhlásiť.

Ďalšie články autora

Zobraziť všetky
18.6.2021 07:17
Kohoutí zápasy
7.6.2021 22:15
Noc v Los Cristianos