Zadarmo na Eminema - Pt. 2

Spaní bylo tak příjemný, že jsme se váleli ve spacácích až do půl 10 – já bych spal klidně ještě dva dny v kuse, ale Honzin už byl neposednej. Vstali jsme, nasnídali se a začali řešit každodenní problémy moderní společnosti.

Za dva dny jsme samozřejmě měli oba vybitý mobily a skončit bez dat někde uprostřed anglický divočiny pro nás znamenalo téměř jistou smrt. Vyrazili jsme proto na průzkum benzínového areálu shánět adaptér (teď už taky vím, že se dá použít česká nabíječka v kombinaci se šroubovákem/klíčem/dlouhým nehtem/klackem, ale v tý době jsme to ještě nevěděli, ok?). Nejlevnější adaptér stál nehorázných 15 liber a to ani nebyl pozlacenej. Ovšem jako cena za naše životy se to nezdálo až tolik (i když by se za tuhle cenu dala sehnat krabice ciderů). Za celých 5 týdnů byla tohle ta největší a nejzbytečnější jednorázová investice. Jediný dvě zásuvky u sebe se nacházely ve Starbucks, takže jsme strávili dopoledne sezením nad nejmenším pressem v západní Evropě za další dvě libry.

Po nějakých dvou hodinách jsme byli na 100% (ale rozhodně ne life) a vydali se znova stopovat. Asi po 30 minutách poskakování u silnice a přesně 25 sekund po tom, co jsem si sednul, že si sním oběd, nám zastavil třídveřový Golf. Uvnitř seděl mladý italský pár, který se vydal kempovat. Kromě plnýho kufru měli ještě jednu tašku a samorozkládací stan na zadních sedačkách. Naše nastupování probíhalo následovně – holka vylezla, Honzin si sedl dozadu, já k němu našlapal jeho krosnu a tašku se stanem, pak jsem se usadil já a slečna pro změnu našlapala moji krosnu na mě. Sedačka zapadla na místo a jelo se. Ani jeden z nás nebyl připoután, ale jsem si naprosto jistej, že v případný nehodě by se nám nic nemohlo stát, protože bychom se prostě ani nepohnuli.

Během cesty z nich vypadlo, že se chystají kempovat v Cornwallu a klidně nás tam svezou s sebou. Po 3h s báglama na kolenou nám oběma pomalu odumíraly nohy a proto jsme s radostí uvítali jejich návrh, že zastavíme v Exeteru a porozhlídneme se tam. Těsně před Exeterem se naplno projevil ženský smysl pro orientaci a my po krátké hádce v italštině (protože cokoliv v italštině zní jako hádka) místo v Exeteru skončili v malebné vesničce s názvem Topsham. Kromě klasických anglických domečků se Topsham pyšní tím, že leží na obou březích říčky Exe a počet mostů přes řeku se rovná nule. A my se samozřejmě potřebovali dostat na druhou stranu. Naštěstí zde funguje převozník, který nás za 1.60 libry odvezl na druhou stranu.

Dojedli jsme poslední řízky z domova a vydali se na tříhodinový pochod do města Matford, který se pro změnu vyznačuje nejmenší hustotou osídlení a zároveň nejvyšší hustotou autosalonů. Vymotali jsme se z města, postavili se na správnou silnici a do 5 minut nám zastavilo další auto. Starší paní, která nám doporučila cestu přes Plymouth, protože tam jezdí více aut.

V Plymouthu nás vyhodila na největším kruhovém objezdu v západní Evropě. My už ani nečekali, že se ten den dostaneme dál, ale asi po 5 minutách nám zastavil Skot v dodávce. Nejdřív to vypadalo, že skončíme znásilněný, okradený a mrtvý někde v lese (ne nutně v tomto pořadí), ale nakonec vyšlo najevo, že pán akorát trochu huláká. Vyprávěl nám, že taky rád cestuje, akorát trochu jinak. Prý vypije flašku whisky, sedne na vlak a někam jede. Když se vzbudí, tak vystoupí a jde pěšky domů. Na rozloučenou dostal každý plechovku cideru.

Na poslední úsek cesty už nám nezbyl ani karton ani energie, ale i tak nám zastavilo hned první auto. Dvě mladý holky v rozpadlým Peugeotu, který mířily do Newquay na party. Řidička měla multitasking očividně v krvi – valila kilo po okresce, pila u toho Guinesse a zároveň stihla udržovat konverzaci. Spolujezdkyně držela v jedný ruce flašku vína, v druhý brko, stíhala nás fotit (akorát ne zrovna kvalitně) a i vyzvídat všechno možný i nemožný.

Po týhle pekelný jízdě nás holky vyhodily někde v Newquay a my si to konečně uvědomili – ačkoliv původní plán byl zvládnout tuhle cestu za 4-5 dní, my to dokázali za pouhých 26 hodin!