Zadarmo na Eminema - Pt.4

Po cestě zpátky k Londýnu do Readingu jsme se s Honzinem dohodli, že nepojedeme po dálnici, ale zkusíme to vzít přes okresky a uděláme zastávku u Stonehenge.

Ráno jsme se sbalili a vyrazili do Newquay s holkama, vyprat si věci s plánem, že potom budeme pokračovat dál. Ani nevím jak se to přihodilo, ale najednou jsme byli zpět v kempu, kde jsme našli velký množství Corony, strašně se opili a byli rádi, že jsme zaparkovali na noc v cizím stanu. Další ráno, další pokus, který naštěstí vyšel. Ačkoliv před festivalem jsme čekali na stop maximálně 5 minut, teď nám to trvalo asi 20 minut.

Fotbalista nás vyhodil na periferii Newquay, kde se nedalo chytit nic kromě rýmy a tak jsme museli dojít pěšky nějaké dvě míle (nevím jak se to na googlu přehazuje na kilometry) do vesnice Quintrell Downs, abychom se napojili na A392. Chvíli jsme stepovali na asi nejhorším spotu ever u hospody než nám zastavily dvě holky v supermoderním karavanu, protože nás prý litovaly. Jedna z nich slavila narozky, a tak jezdili po Anglii, aby si dali pivo v městě Beer, koláč v městě Pie a podobně. Po otevření dveří nás uvítala blondýnka s jointem v ruce a otázkou jestli kouříme. Honzin po cestě usnul a mně ta dvouhodinová cesta i díky jejich nevyčerpatelným zásobám příjemně ubíhala. Řidička našeho korábu byla asi 30 letá brunetka, která vypadala jako chrastítko, ale během konverzace z ní vypadlo, že je povoláním tirák. Holky nás vyhodily v dalším obrovském komplexu okolo benzínky v Tauntonu, kde jsme snědli náš 233876. chickenburger k obědu a vyrazili dál.

Z bezvýchodné situace, kdy hned za výjezdem z kruhového objezdu stála cedule označující začátek dálnice, nás zachránil vousatý automechanik v Kangoočku, který suverénně zastavil uprostřed výjezdu a přerušil celou dopravu, dokud jsme nenastoupili. Já mám pláštěnku na člověka + batoh a k jejímu sundání jsou potřeba dvě osoby, trochu hrubé síly a docela dost času. Takže doprava stagnovala dlouho, naštěstí Angláni nejsou nerváci.

Poslední stop toho dne vypadal jak z grotesky - Fiat 500, tři ne zrovna malí muži a dvě obrovské krosny. Naše vystoupení muselo připomínat klaunský číslo s nafukovacím autem. Tenhle zralý padesátník nám vyprávěl jak zamlada dobrovolničil na festivalech a jak se tam vždycky krásně sjel a balil holky. Prostě klasickej důchodce žejo. Pán se nám omluvil, že nás nemůže dovézt až ke Stonehenge a vyhodil nás v městečku Deptford, ležícím asi dvacet kilometrů daleko. Při hledání místa na spaní, jsme narazili na závoru se zákazem vstupu, tak jsme tam samozřejmě vlezli, protože co se může stát.

Po zabydlení ve stanu okolo nás projel Jeep. Při vaření okolo nás projel znovu. Krátký průzkum nám to vysvětlil – postavili jsme si stan pod telefonními vysílači Vodafonu a ten týpek v autě měl za úkol hlídkovat okolo. Naštěstí nás nepovažoval za hrozbu (nebo nás neviděl kvůli maskování), takže nás nechal na pokoji a my si mohli, po snězení mé deptfordské speciality houbovo-rajčatovo-barbecue těstovin (troje instantní nudle sebraný na Boardech na poli), užít krásný, dlouhý a hlídaný spánek.