Kuala Lumpur - Kapitola I.

Dva mladí lidé, kteří rádi cestují a jedí se vydali zkombinovat obě své vášně do Asie. Toto jsou jejich příběhy.

Nejsem zrovna člověk, který by na cestách fungoval jako chodící lékárna. Nemývám Ibuprofen, Aspirin, Panadol, Smectu, ani prošlá antibiotika, která dostala má sestra před deseti lety na chřipku. Nevozím dokonce ani náplast. Tentokrát mi to však u mé matky nemohlo projít, a tak jsem dostal tucet kapslí s názvy jako Antiparazit, Betaglucan, Probiotika, Imunity, vitamin C a tak dále. I přes svou obvyklou lehkovážnost hraničící s averzí, jsem se pro jednou nechal přemluvit, a rozhodl se všechny přípravky poctivě využívat (nejpoctivěji jsem bral probiotika, ty jsou prý na srač…teda, proti ní…doufám). Co víc, vše zmíněné jsem cpal do krku i své přítelkyni.

Mimo tyto magické krabičky už jsem si toho ovšem mnoho nesbalil. Pět triček, stejné množství trenek i ponožek, pas, peníze, průvodce Malajsií, dvě datlové tyčinky a lahvičku borovičky pro nouzové případy blíže nespecifikovaného charakteru. Skloněn nad svým nebohým majetkem pro následujících šest týdnů jsem si kladl otázku, jestli si toho beru hodně, nebo málo, a smál se nad její jednoznačnou odpovědí.

Tato odpověď přestala být tak jednoznačná již od prvních minut strávených v Kuala Lumpur, městě, o kterém tento článek pojednává. Možná bych měl napsat od prvních strávených metrů v Kuala Lumpur, přesně tolik jsem jich totiž ušel, než jsem se začal potit jako Američan na cestě z gauče k lednici. V tu chvíli se mi má „duffle bag“ začala pronášet, a já litoval, že jsem se nesbalil do svého malého batůžku o dvou kapsách.

Vedro a taška na zádech se však ani nepřibližují problémům, které by mi dokázali zkazit náladu, tím spíš, že jsme se po výměně dvou dopravních prostředků, vlaku a nadzemky, konečně ocitli v centru Malajského velkoměsta a mohli se kochat pohledem na dech beroucí Petronas Twin towers.

Tyto 452 metrů vysoké, ocelové věže s přesnou symetrií a mostem, který je propojuje mezi 41. a 42. patrem, se od svého otevření v roce 1999 do roku 2004 chlubily titulem nejvyšší stavba světa. O 14 let později figurují až na 18. místě, na půvabu jim však tento propad neubral. Jsou bezesporu nejvýraznější dominantou města, ovšem zdaleka ne jedinou.

V tu chvíli, ale nebyl čas, nechat se unášet okouzlením z místních památek, bylo třeba ulovit si něco k jídlu.

Po dvou zelených na semaforu pro chodce, při kterých jsme od šílených Asiatů za volantem, či řídítky mopedů nedostali šanci přejít, jsme se při třetím pokusu rozhodli vzít situaci do vlastních rukou. Vrhli jsme se do čtyřproudové silnice, vyhnuli se zatáčejícímu skútru a přinutili prvního řidiče sešlápnout léta netknutou brzdu. Řítili jsme se skrz silnici a postupně si vydobyli respekt. Nával adrenalinu a skvělý pocit, který jsem z prvních chvil v Asii měl zapříčinil, že jsem se při přebíhání silnice smál jako blázen.

Jak se později ukázalo, naše první seznámení se silniční dopravou v této části světa, bylo předzvěstí daleko šílenějších zážitků.

Když jsme dorazili do první restaurace (dva stánky a několik plastových židlí) v samotném centru města, setkali jsme se s fenoménem, který jsem věděl že existuje, i tak mě ale velmi ohromil. Muslimové jedí rukama. Tedy pouze pravou, levou považují za nečistou ze zřejmých důvodů. Pokud by rukama jedli pizzu, kuřecí křidélka, nebo mrkev, samozřejmě by mě to tolik nefascinovalo. Za rýži s omáčkou si však starci vysloužili můj obdivný pohled.

Jelikož v našich hlavách ještě stále přetrvávaly Evropské hygienické standarty, první den jsme na ulici jíst nemohli. Vyrazili jsme tedy, jako správní burani na dovolené, do nákupního centra. Zdejší food court naštěstí ještě neobsadil oplzlý jižan s kuřaty, ani děsivý klaun s červeným hárem, takže jsme brzy seděli nad ostrou polévkou s nudlemi, kuřecím masem, rybími kuličkami (ať už obsahují cokoli) a zeleninou, a kochali se výhledem na mrakodrap obrostlý zelení. Ještě lepší byl však dezert, u pultíku se zmrzlinou totiž prodávali mladé kokosy.

Po vysrknutí poslední kapky lahodně osvěžující kokosové vody jsme zhodnotili, že nastal čas se ubytovat a zbavit se tak našich těžkých břemen.

Pokud Vás můj článek inspiruje, vydáte se do Kuala Lumpur a ubytujete se přes AirBnB, pak je vysoce pravděpodobné, že skončíte v Regalia Suits. Tento apartmánový komplex se nachází pouze pár stanic nadzemkou od centra. Jeho poloha však není to jediné, co zlákalo většinu uživatelů Instagramu, aby se ubytovali zrovna tady. Mimo krásné, byty za rozumnou cenu (asi 700 Kč za celý byt na noc) a squashové kurty, je zde hlavním lákadlem infinity pool, tedy nekonečný bazén, nacházející se ve 36. patře, jehož umístění nabízí pravděpodobně ten nejkrásnější výhled na celé město.

My jsme se zde samozřejmě ubytovali také a mimo týdne na Bali to byla vůbec jediná rezervace, kterou jsme pro naše pět týdnů dlouhé cestování vytvořili.

Majitel bytu, ve kterém jsme měli strávit dvě noci neponechal nic náhodě, a ještě před cestou nám poslal 15ti stránkový dokument obsahující podrobný plán, na jehož konci nás čekaly klíče od vytouženého přístřeší. „Běžte z jižní strany, dolů po kamenných schůdcích, jakmile uvidíte dálnici, vydejte se nahoru, vstupte přes garáže a před hlídačem dělejte, jakože tam patříte (jak jako dělejte, my tam snad nemáme co dělat?). Výtahem A vyjeďte do přízemí, vyjděte ven kolem recepce, zabočte do leva a vejděte do prádelny. V prádelně pracuje paní Jing Jang, která vám dá klíče. Taky čte budoucnost z dlaně, pokud budete mít zájem.

Smysl pro dobrodružné hry mu teda nechyběl. Bydlení nám ovšem poskytl prvotřídní. Moderní byt zahrnoval kuchyň, obývák a ložnici s velkou postelí. Výhled na protější budovy už byl jenom příjemný bonus.

Na večer už jsme stihli pouze bazén v pátém patře a taky zjistit, že místní obchody jsou předražené a nic v nich není. Zdálo se tedy, že v nejbližší době se budeme jako správní buržoázové stravovat v restauracích. V kontrastu s obchody v nich bylo jídlo v podstatě zadarmo a hlavně, bylo úžasné. A tak jsme ten večer spokojeně tlačili vegetariánský hamburger v černé bulce a netušili, že už zítra budeme napadeni.

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na blogy@refresher.sk.

Ohodnoť blog
3
Poslať správu

Chceš vedieť, keď Jan Garlik pridá nový blog?

Zadaj svoj mail a dostaneš upozornenie. Kedykoľvek sa môžeš odhlásiť.