Kuala Lumpur - Kapitola II.

Kuala Lumpur, Den 2

Po probuzení, a rychlé snídani v podobě melounu a ananasu, jsme zatoužili spatřit Kuala Lumpur z nekonečného bazénu v 36. patře. Výhled, by to býval byl skvělý, k naší smůle se ale na obloze blýskalo, což byl pro hlídače pokyn vyhlásit stav ohrožení a nikoho do bazénu nepouštět.

Toto nařízení jsme mu nemohli mít za zlé (koupat se při bouřce v bazénu, na střeše jedné z nejvyšších budov v okolí, uznejte sami). Na místo koupaní jsme tedy vyrazili ke gigantické soše hinduistického boha Murugana. Tato 42,7 metrů vysoká socha sice pro blesky není o moc horší terč, v přilehlých jeskyních by nám ale nic hrozit nemělo.

Místo se nachází, co by kamenem dohodil, a zbytek došel, od severní hranice města. Pokud se budete někdy nacházet v Kuala Lumpur, určitě tuto atrakci zařaďte do svého plánu.

Vyrazili jsme tedy na zastávku, přímo za domem. Zde nás potěšila cena hromadné dopravy, jednosměrný lístek na vlak stál v přepočtu asi pět korun, a překvapila část nástupiště, vyhrazená pouze ženám. K této části nástupiště pak přijel i vagon, určený pouze pro něžné pohlaví.

Na tomto místě bych rád podotknul, že jsme se v hromadné dopravě, ani nikde jinde, nesetkali s obtěžováním. Naopak, všichni Malajci se chovali velmi slušně a kultivovaně. Jejich kultura jim nic jiného ani nedovoluje. Ve vlacích a nadzemkách jsou například upozornění, poukazující na nevhodnost intimních projevů mezi dvojicemi na veřejnosti, jako jsou polibky, nebo třeba držení rukou.

V některých částech Asie (nerad bych jmenoval, ale jedí tam sushi a nosí tam kimona), je obtěžování v hromadné dopravě velké téma, je tedy příjemné vidět, že v Malajsii to mají pod kontrolou.

Po dvaceti minutách ve vlaku a deseti minutách pěší chůze jsme stanuli před majestátní sochou boha Murugana, hlídajícího vchod do jeskyní. Zlatý kolos je známý jako nejvyšší hinduistická socha v Malajsii, a druhá na světě. Světový primát mu o pouhých 1,3 metru upírá Nepálská socha Shivi v Sangu.

Vstup do jeskyní Batu má hned 273 překážek. První z nich je nutnost zahalených nohou, což jsme vyřešili nákupem šátku pro mou přítelkyni. Mně stačilo stáhnout si kraťasy ke kolenům. sice mi to trochu bránilo v chůzi a každým krokem hrozilo, že bohové uvidí horší věci, než má vysportovaná lýtka, do jeskyní jsem ovšem mohl.

Zbylých 272 překážek tvořily schody, a jak jistě víte z Kung Fu pandy, schody jsou nejhorší nepřítel dračího bojovníka. Poté, co jsme se vyškrábali na poslední z nich a konečně se otočili za sebe, naskytl se nám výhled na Kuala Lumpur. Výhled to byl sice hezký, za tu námahu by však sám o sobě nestál. Teprve jeskyně, která se před námi rozevřela, splatila všechen ten pot i s úroky.

Dvě krásné jeskyně, vysoké několik desítek metrů, působily na návštěvníka dojmem gotické katedrály. Kulatou rozetu zde suploval průzor až do nebe, namísto ďábelsky vypadajících chrličů zde bylo plno divokých opic, které rozevíraly tlamu úplně stejně. Ony však díky tomu neodváděly vodu ze střechy, pouze poptávaly něco k snědku.

Se zvednutou hlavou jsme obdivovali gotickou výzdobu, kterou zde vytvořila matka příroda ve spolupráci s časem, a kdybychom nezakopli o bar nacházející se přímo uprostřed „chrámu“ ani bychom si nevšimli, že nejsme na posvátném území.

Vlastně počkat, je to posvátné území! V 19. století se zde ještě sice těžilo guáno, potom ovšem Americký přírodovědec William Hornaday objevil vstup do jeskyní a jistému Indickému obchodníkovi to přišlo jako příhodné místo pro uctívání boha Murugana. Mít na tomto místě bar je možná trochu zvláštní, obchodnické povolání Indického zakladatele mu však dává jistou legitimitu.

V prvním díle tohoto příspěvku jsem sliboval napadení. Jak známo, čtenáři touží po krvi, a já jim nějakou hodlám naservírovat.

Stalo se to na cestě dolů po nekonečných schodech. Musím ale přiznat, že napadeni jsme nebyli my, nýbrž páreček neopatrných francouzských turistů, kteří neslyšeli o pravidle „nikdy nenos igelitku mezi opice“. Opice zde byly na každém kroku a my je tehdy považovali za nepřátelská stvoření. Divoké až agresivní bytosti, které se nám v mnohém podobají. Pokud pojmou podezření, že máte něco k jídlu, nenechají Vás na pokoji. Je tedy nevhodné, brát si sem svačinu, pokud jim ji nehodláte odevzdat.

Francouzští turisté o svoji svačinu přišli po krátkém, avšak intenzivním boji. Opice nejprve igelitku prořízla drápem načež se o ni začala přetahovat s majitelem. Oba krev v očích a vyceněné zuby.

Podivná scénka skvěle ilustrovala podobnost dvou živočišných druhů. Jeden z nich musel to ráno hladovět. Nakonec vyhrál menší z obou primátů. Svého francouzského soka zastrašil děsivým syčením, které většímu primátovi konečně připomnělo několik miliónů let evolučního náskoku. Zřejmě pomohl i fakt, že je zde restaurace na každém kroku, a tak se mu navrátil rozum, i barva v obličeji.

Nechtěl bych všechny francouzské turisty házet do jednoho pytle, mám však s jejich vztahem ke zvířatům ještě jednu špatnou zkušenost.

O rok dříve jsem s kamarády navštívil kalifornský národní park Sequoia, známý pro své gigantické stromy staré mnoho set let. Celé tři týdny strávené na západním pobřeží jsme si z celého srdce přáli spatřit medvěda ve volné přírodě. Nejlépe vzdáleného alespoň sto metrů, za řekou, z auta, a tak, aby on o nás nevěděl.

Vesmír však slyší pouze přání samotné, podmínky ho už tolik nezajímají. Když jsme tedy medvěda poslední den našeho cestování skutečně potkali, zíral přímo na nás, vzdálený sotva 20 metrů, a blokoval nám cestu k autu.

Medvěd byl naštěstí na turisty zvyklý, takže se nám velmi klidně vyhnul a my ho ještě dlouhou, krásnou chvíli sledovali z uctivé vzdálenosti. Když si ho však všimli zmiňovaní turisté z Francie, naběhli k němu na pět metrů a začali ho fotit s bleskem. Je sice pravda, že s obtloustlým Francouzem mezi mnou a medvědem jsem se cítil bezpečněji, takto by to ale fungovat nemělo.

Později na Bali jsem si uvědomil, že jsme se k opicím nechovali férově, když jsme k nim přistupovali se strachem a mírně negativním postojem. Zvířata se k nám totiž chovají podle toho, jaký prostor a chování jim věnujeme my. Zde, ač jsou volné, se k nim přistupuje jako k atrakci, a tak ony k nám přistupují, jako k chodícímu tržišti s jídlem. Na Bali zvolili odlišný přístup, o kterém budu psát někdy příště.

Dole, pod zlatou sochou, jsme si dali chlazený kokos a postarší malajský gentleman nám vyprávěl, co v jeho zemi navštívit.

Zejména nás zrazoval od návštěvy Cameron Highlands, kterou jsme měli v plánu. „Je tam jenom čaj, džungle a vlhkost, co tam budete dělat?“ „jeďte raději do Genting highlands, tam mají nádherné kasino a lanovku“.

Když nám zapáleně googlil fotky nasvíceného hotelu, který by člověka zneklidnil i ve Vegas, začínali jsme mít dojem, že místní mají nebezpečně zkreslený pohled na to, co turisté přijíždějí vyhledávat do jejich země. Tedy alespoň jsem nikdy neslyšel o nikom, kdo by si přijel do Malajsie ujíždět na ruletě.

Nebylo to ani naše přání, a jelikož se nám mužův popis Cameron Hihglands velice líbil (kromě té vlhkosti) na našem plánu jsme nic nezměnili.

Žena, která tetovala mé přítelkyni celou ruku henou už byla rozumnější. Doporučila nám stavit se v Indické části města na skvělé jídlo. Bylo to ovšem trochu z ruky, a my měli v plánu vrátit se na odpoledne do centra, a naopak ochutnat atmosféru čínské čtvrti.

Slavná Petalling street se nachází přímo v jejím srdci a je jako aorta, přes kterou proudí nejvíce čínské krve v Malajském hlavním městě. I přes velký hlad jsme nepřijali výzvu prvního prodavače knedlíčků a prodírali se dál, kolem krámků s kabelkami, Messiho dresy a redukcemi do britských zásuvek, pozůstatku koloniální éry. Když jsme zabočili do jedné z úzkých bočních uliček, otevřel se před námi street food ve své nejsurovější podobě.

Nemohli jsme odolat, v nádobách improvizovaného železného baru se nacházelo jídlo všeho druhu, od vepřového, kuřecího a hovězího masa, přes fazolové lusky, brokolici, a mnoho dalších druhů zeleniny, až po rýži, nudle a tofu. Tofu se ovšem tomu, které jsem znal z Kauflandu a nesnášel ho, velmi vzdalovalo. Bylo nadýchané, jemné a skutečně mělo nějakou chuť. V Asii jsem tedy vzal tofu na milost, abych ho po návratu do České republiky mohl opět zavrhnout.

Prodavač znalecky obhlédl dva talíře, překypující jídlem, pak naše obličeje, a na konec rovnice, která obsahovala odhadnutou váhu jídla a zjevně i náš neasijský původ dosadil cenu 13 ringitu, tedy asi 75 Kč. Na této zemi se mi líbil fakt, že i když se nás čas od času zjevně snažil někdo natáhnout, poslední jsme se stejně smáli my, jelikož oběd za 37 korun by mi neprodali ani v menze.

Na druhou stranu, oběd sice vypadal skvěle, ale od svého uvaření už stihl poněkud vychladnout. Dobře mi nedělal ani fakt, že na vepřových kouscích byla místy ještě prasečí kůže s dlouhými chlupy, nebo prostředí špinavé, temné uličky, ve které jsem každou chvíli čekal krysího kamaráda, který by se chtěl podělit o můj oběd. Musím tedy uznat, že náš první autentický oběd, byl vlastně nejhorší z celého putování a já byl rád, že jsme se po jídle zastavili u stánku s ovocem a nakoupili si exotické kousky na spravení chuti.

Naše další zastávka byla z poněkud jiného soudku, oproti pulsující, chaotické, uspěchané čínské čtvrti byl Forest Eco Park zhmotněním klidu a míru.

Nejprve jsme si našli lavičku a v klidu snědli ulovený jackfruit a dragon fruit, poté se prošli po lanových mostech, vysoko v korunách stromů, které park nabízel. Vše bylo zdarma a téměř bez jiných návštěvníků. Na druhém konci parku se nachází druhá největší stavba ve městě, Televizní a rozhlasová vysílací věž Menara s impozantní výškou 421 metrů, postavená roku 1995. Pod ní se nachází obrácený domek, se kterýma se hlavně v Asii roztrhl pytel. My ho navštívili, stojí to za to, tečka.

Na závěr dne jsme se vysílení z dlouhého putovaní a velkého horka svalili na schodech v parku u Petronas Towers a pozorovali malou show, kterou vytvářela místní fontána. Po ne zcela vydařeném obědě jsme se rozhodli najíst v námi dobře známém obchodním centru, které hostilo naši večeři i předešlého večera.

Hamburger tentokrát vystřídal vynikající rýžový porridge, s lotosovou buchtičkou, jako dezertem, takže se za to vůbec nestydím. Pyšný na to, že jíme v obchoďáku, ale taky nejsem, tedy slibuju, že to bylo naposledy. Teď se ještě vykoupeme na střeše v nekonečném bazénku, a jdeme spát, ať se zítra můžeme nechat vyhodit z mešity.