Kuala Lumpur - Kapitola III. Vyhozeni z mešity

Dva mladí lidé, kteří rádi cestují a jedí se vydali zkombinovat obě své vášně do Asie. Toto jsou jejich příběhy.

Třetí den nás probudilo slunce, které od svého východu neúnavně pracovalo na vysoušení ulic po včerejším lijáku. To ostatně dělá skoro každé ráno, alespoň v tomto období (říjen-duben), kdy jihozápadní monzun skrápí více západní než východní část Malajsie.

V Kuala Lumpur však prší poměrně často i mimo toto období, celkově zhruba 200 dnů do roka. Pokud jste plánovali toto místo navštívit, a sledujete předpověď počasí na AccuWeather, či podobných aplikacích, které děsí uživatele obrázky velkých černých mraků, gigantických animovaných dešťových kapek, nebo zářivých blesků, zadržte paniku.

Je sice pravda, že při naší návštěvě pršelo každý den, až na jednu krátkou výjimku ovšem matka příroda zalévala svoji jihovýchodní, asijskou zahrádku v noci. Podle místních, byl přesně tento dešťový harmonogram typický, a to nejen pro hlavní město, ale i pro zbytek země.

Hezké počasí pro nás znamenalo jediné. Cestu výtahem, podpis pro svědomitého vrátného, kterému jediná duše bez záznamu, nepronikla na střechu, a pak už jen osvěžující koupel s výhledem na dvě ocelové věže, a zbytek pulzujícího města.

Následně jsme svůj cestovatelský mód přepnuli na turistický, a dobrou půl hodinu fotili. Čelem k městu, zády k městu, společně čelem k městu, společně zády k městu, tak aby to vypadalo nebezpečně, tak aby to vypadalo bezpečně (pro naše matky), abych tam neměla tak velkou hlavu, aby mi to zvýraznilo „six pack“.

„Vždyť žádný nemáš, tak co tam chceš zvýrazňovat“ kroutí hlavou přítelkyně. „No tak si tam potom přiděláš tělo Ryana Goslinga, jako vždycky“ nepřestávala mě ničit. „Foť, nebo tě hodím dolů“ vyjadřoval jsem frustraci teatrálními pohyby.

Po milém a zábavném partnerském ránu jsme se jali prozkoumat další část města. Tentokrát se naším cílem stalo náměstí Merdeka, v jehož okolí se nachází spousta zajímavých míst.

Mimo nápis I (srdce) KL se zde nachází ještě velmi skromně vyhlížející kostel sv. Panny Marie z roku 1894, nebo třeba mešita Masjid Jamek, pouze pár kroků od křesťanského svatostánku.

A tak to tady mezi vyznavači obou náboženství prostě funguje, žádné střety, pouze respekt jeden ke druhému. Malajsie taky nemá moc na výběr, se Spojenými Státy Americkými nemají podobnou pouze vlajku, ale například i vysokou míru multikulturalismu.

Sami Malajci tvoří pouze těsnou většinu (52%) v 31 milionové zemi. Významnou složku obyvatelstva tvoří Číňané (27%) a Indové (9%). Co se náboženství týče, zhruba dvou třetinový prim zde hraje islám (62%), následovaný buddhismem (19%), křesťanstvím (9%) a hinduismem (6%).

Z mého pohledu mezi všemi skupinami panuje naprostá symbióza a považuji Malajsii za jednu z nejmírumilovnějších zemí, kterou jsem navštívil.

Nejspektakulárnější stavbou na náměstí Nezávislosti, jak zní překlad slova Merdeka, je však jiná budova, nesoucí název Sultana Abdula Samada, úřadujícího sultána z roku 1897, kdy byla dokončena její stavba. Od svého postavení sloužila jako administrativní budova Britské koloniální vlády a říkalo se jí jednoduše „Government offices“. Svůj nynější název získala v roce 1974, kdy začala sloužit jako ministerstvo informací, komunikace a kultury.

Důvod, proč ji rozsáhle popisuji je prozaický, prostě se mi líbí a považuji tuto stavbu za perlu Kuala Lumpur. Tři věže s měděnou stříškou, mezi nimi dvě patra zdobených, obloukových výklenků. Ta střední, nejvyšší, nese veliké hodiny, které shlíží z výšky jako oko času, a na všechny čtyři strany neúprosně oznamují kolik je hodin.

Nám však čas připomínat nemusely, nikam jsme nespěchali, a tak jsme se kochali okolím, dělali stojky, nekonečně se fotili a jen tak kvasili v trávě. Jediný čas, který nás zajímal, byl čas oběda. Ten nám ovšem spolehlivě připomínal hlad.

S tím jsme ovšem počítali, takže plán na další část dne byl navštívit městský, centrální trh. Od toho jsme si slibovali skutečně mnoho. To, co přišlo, tedy nemůžu hodnotit ani jako zklamání, nýbrž jako naprostou devastaci mé hladové mysli.

Ještě předtím, jsme ale zamířili do mešity, kterou jsme měli po cestě. Místní Imám (asi), by býval byl moc milý chlapík, kdyby nás býval nebyl, s úsměvem na tváři, vypakoval ven z komplexu, sotva jsme do něj vstoupili.

Za zlé jsme mu to ovšem neměli, podle počtu mužů v helmách zde buď probíhala rekonstrukce, nebo paintballový turnaj, přičemž obojí bych bral jako ospravedlnění jeho aktu.

Třeba do kostela jsme se nejenže dostali, ještě jsme tam naprosto nikoho nezajímali.

Po nevydařené návštěvě hlad ještě zesílil a bylo nutné jednat. Když jsme však přišli k centrálnímu trhu, málem nás to roztrhalo. Brašny, opasky, kabelky, oblečení, antikvariát, suvenýry, keramický Buddha, dřevěný Buddha, skleněný Buddha, rapující Buddha, ale jídlo nikde. Mírný záchvěv naděje ve mně vyvolal obchod s brambůrky různých druhů a barev, oříšky, či sladkostmi. Pár balíčků na později jsme si samozřejmě vzali, ale pravé jídlo nikde.

Situace byla o to kritičtější, jelikož se ukázalo, že má přítelkyně je místem silně zaujatá a připravená bojovat o každou minutu setrvaní navíc. Tento souboj nám trval asi půl hodiny a 15 obchodů, pak i ona ucítila že je potřeba doplnit palivo.

Útěchu jsme našli na stejné ulici, o pár set metrů dál. Plastové židličky, menu na tabuli od Algidy, diskutabilní hygiena, Indů jako v Ganze, ale perfektní Nasi Kandar.

Když si dáte toto místní jídlo, máte jedinou jistotu, dostanete rýži (nasi). Co přijde k ní, je obvykle ve hvězdách. Jelikož mám kamaráda, který se jmenuje Kanďar, první dva dny jsem nedělal nic jiného, než se fotil s obrázky jídel s nápisem Nasi Kandar a posílal mu je. Ten den jsem měl své první skutečné jídlo tohoto druhu a nemohl si stěžovat. K rýži mi přistála miska s dokonalým kuřecím kari a kousky úžasné zeleniny, kterou se nám později podařilo identifikovat jako okru, nebo také ibiškovec jedlý. Úžasná věc, kterou jsem od té doby bohužel neměl možnost konzumovat.

Každopádně, znovu jsme se najedli za 13 ringitů (asi 78 korun) pro dva, a tak zbylo místo, i rozpočet na dezert, který ještě předčil oběd samotný. Jemná, teplá, přiměřeně sladká kokosová rulička z tapioky, která se nám servírovala přímo z rozpáleného plechu, u stánku, vedle centrálního trhu, byla jako pohlazení na duši. Jen málo Asijských dezertů, se za těch pět týdnů přiblížilo tomuto zelenému těstu.

Zbytek dne jsme se bavili bezcílným bloumáním po uličkách a trzích Kuala Lumpur. V nákupních domech se nacházelo mnoho rozličných obchodů. Holičství přímo spojené s pekárnou, tričko s velikým hákovým křížem, na němž doufejme svastika neodkazovala k nacismu, nýbrž k buddhismu, či hinduismu, pro něž je posvátná, hlavně ale neskutečné množství šatů a bot.

Po několika hodinovém bloudění jsme se rozhodli naposledy navštívit symbol města, Petronas Twin towers, a pak se vydali balit do naší části tohoto úžasného města, Chow Kitu.

Zde jsme si taky dali historicky nejlevnější večeři, kterou jsem kdy konzumoval v restauraci (vlastně asi i doma). V indické restauraci jsme za Naan, což je úžasný, indický chléb pečený ve speciální peci a Dhal, pokrm z červené čočky, zaplatili v přepočtu 24 korun, nutno podotknout, že pro dva.

Dost pomohlo, že Dhal je na tomto kontinentě v indických restauracích skoro vždy zdarma. Spolu s dalšími omáčkami na Vás bude čekat připravený na stole v kovových kastlících.

Dost ale o Kuala Lumpur, je čas vyrazit do nejvlhčí díry na světě (geograficky).

Text je súčasťou Refresher Blogu, nie je redakčným obsahom. Administrátorov môžete kontaktovať na blogy@refresher.sk.

Ohodnoť blog
1
Poslať správu

Chceš vedieť, keď Jan Garlik pridá nový blog?

Zadaj svoj mail a dostaneš upozornenie. Kedykoľvek sa môžeš odhlásiť.